ROZHOVOR

Pavlína !"asnáEKO

Netestovánona zví#atech

SOU T!"

Sims 3

RRedWay je vÍc videt!

R

www.xproduction.cz

www.bandzone.cz/scissorhands

www.myspace.com/scissorhandsarefuckers

text

: Kim

Har

ter a

O. F

orm

ánek

, fot

o: P

rofim

edia

.czte

xt: J

. P. M

ucho

w, fo

to: M

afa/

Mich

al S

vá!e

k

Po!li nám i ty sv"j hudební tip. Uka#, jak$ má! vkus. Pochlub se svou oblíbenou partou. %ekáme na info@redwaymag.cz.

Panasa, oddan" Hare Kri#na, Praha

Jan Voykoovka, A#

Tomá# Abbé Mu$ík

Martin Ku!era, Lou%ovice

(Mí#a)

(Marhlad)

(Seda)

(Kay aka MM)

(#éfredaktorka)

Proč se lidé chtějí stát popovými hvězdami? Protože chtějí být neobyčejní. Bohatí a slavní. Chtějí tým zaměstnanců, kteří jim splní každé přání a armádu ctitelů a ctitelek, kteří nadšeně přijmou všechno, co hvězda řekne nebo udělá, i kdyby to byla sebevětší pitomost. Ale stojí to vůbec za to? Podívejte se na Ivetu Bartošovou, vzpomeňte na chudinku Britney nebo na Majkla Jacksona. Fakt to chcete?

První krok by měl spočívat v tom, že žádný krok neuděláte. Pro-tože, víte vůbec, do čeho šlapete? Vždyť jestli chcete být slavní, stačí se přihlásit do sebeblbější televizní reality show. Chcete-li prožít život jako jedno velké kobercové sexuální bombardování, možná se naučte hrát golf (slyšeli jste přece, co dělal ve volném čase Tiger Woods). A co se týče drog, ty byste neměli brát vůbec, protože nakonec stejně skončíte neslavně s jednou nosní dírkou prázdnou a druhou vysypanou, bez peněz i bez sexu.

Hledat v sobě talent nestačí. Je nutné ho najít. Pokud dokážete alespoň tro-šičku koordinovat pohyby svého těla, můžete zkusit hrát na nějaký nástroj. Ale proboha, hlavně ne na bubny. Na bubeníky (a bubenice) není na pódiu vidět a navíc za ně čím dál častěji bubnuje obyčejný notebook. Takže pokud nejste někdo, kdo trvá na tom, že bude v práci za každou cenu sedět, bubnům se vyhýbejte.

Nic není ztraceno. Pořád můžete být zpěvák nebo zpěvačka. Velkou výhodou je, že stojí na pódiu vpředu a uprostřed, prostě na jakémkoli místě, na které je nejlíp vidět. Netahají s sebou nic než mikrofon, takže můžou třeba šplhat po bednách, jen aby na sebe upozornili. Nemusí ani umět zpívat, často stačí, když vlastní zkušebnu, odkud pak můžou kdykoli vyhodit kteréhokoli člena kapely, který se snažil upozornit na to, že zpívají opravdu otřesně.

Není nic ztraceno, ještě je tady naděje, že se stanete slavným DJem. Stačí se naučit mixovat desky, nebo si alespoň osvojit umění strčit do přehrávače cédéčko a najít knoflík s nápisem „play“. A kdyby i to byl pro vás moc náročný úkol, můžete si stáhnout nějaké empétroj-ky a program, který to odmixuje za vás (v klubu pak stačí předstí-rat, že virtuózně kroutíte čudlíky u mixpultu. Občas je taky dobré zatleskat rukama nad hlavou). Být DJem má jednu velkou výhodu: s nikým se nemusíte hádat, ani o nic dělit.

V hudebním průmyslu jde jen o to, kolik prodáte zboží, tedy písniček (nejlépe tako-vých, co jsou jako houska s marmeládou – laciných, sladkých, každý je zná a každý je žere). A k tomu potřebujete manažera. Člo-věka, co opravdu něco umí. Vy nemusíte mít hudební sluch, jemu nos na prachy nesmí chybět. Už proto vás později nejspíš okrade. Jde jen o to, aby vás neokradl o moc vašich peněz, slávy a groupies.

Z dlouhodobého hlediska máte šanci živit se hudbou, jen pokud skládáte vlastní věci, které se často hrají. Pak vám chodí takzvané autorské honoráře ještě dlouho poté, co jste všech-ny povyházeli (spoluhráče ze zkušebny, manažera z kanceláře, drogy do záchodu, groupies zad-ním vchodem, televizi v hotelu z okna), protože jste toho měli dost a odjeli na venkov skládat básně, malovat krajinky nebo okopávat záhonek a zapomenout na to, že jste někdy byli popo-vou hvězdou.

www.myspace.com/adamtensta

www.twitter.com/adamtensta

www.facebook.com/adam.tensta

www.vzp.cz

i svá rizika. Když se někdo v Africe při ježdění zraní, nemá za každým rohem bezplatné ošetření jako my. V Addis Abebě dělal jeden kluk kraviny a zvrtl si kotník, na což se, jak známo, neumí-rá. Dala jsem mu mast, obvazy, kotník zavázala a řekla, ať na tu nohu pár dní nešlape. On mě ale docela vytrvale pronásledoval s žádostmi o peníze na ošetření, ačkoli za rohem hrál vesele fotbal. Při jakémkoli dobrodiní v Af-rice se zkrátka musíte obrnit určitou dávkou trpělivosti a tolerance.

Já za nejpřínosnější způsob pomoci považuju vycestovat třeba do Afriky. Na netu najdete několik organizací, které podporují mladé lidi v cestová-ní. Je to třeba francouzská Zellidja pro studenty ve věku 16–20 let, nebo INEXSDA pro všechny bez omezení atd. Většinou to funguje tak, že jim po-šlete motivační dopis a návrh projektu – zkoumat můžete cokoli, od nesmr-telnosti himálajského brouka až po vývoj pop-music v dané zemi. Když vás porota vybere, dostanete nějaké peníze na cestu. Sepsání projektu a zařizování kolem dá docela práci, ale znáte to – kdo nehraje, nevyhraje!

Pouhý fakt, že takto někam pojedete, budete si s lidmi povídat o životě u nás, vyměníte si zkušenosti a utratíte nějaký ten drobák u místních obchodníků – to všechno se počítá. Už pomáháte a zá-roveň jste sami obohacováni novými zážitky a poznatky!

Když jsem se loni v létě chystala na výlet do Etiopie (přestože můj pro-jekt u organizace Zellidja neprošel), mé uvažování se ubíralo asi tímto směrem: Co JÁ sama můžu pro zdejší lidi udělat? Protože spolupracuju se skateboardovými magazíny, napadlo mě vzít s sebou aspoň dva skejty, naučit

pár dětí jezdit. Skateboarding rozvíjí koordinaci pohybů a smysl pro rov-nováhu. Pilování nových kousků má dobrý vliv na disciplínu a cílevědomost. Ježdění v partě zase motivuje – prostě se chcete naučit to, co umí váš kama-rád. Vymýšlení nových triků a způsobů použití prkýnka na kolečkách podporu-je kreativitu všeho druhu, stejně jako tradice focení a filmování se navzájem, která se na skateboarding váže. Zdá se, že je to jen taková legrace, ale všechny tyhle věci něco rozvíjejí.

Pár měsíců na to jsem tedy v jedné z mála vybetonovaných ulic města Addis Abeba organizovala první skate-boardové závody v Etiopii. O tom, kdy a kde to bude, jsem řekla pár klukům, co se poflakovali po ulicích, a městská šuškanda už se postarala o zbytek. Zís-kat povolení k uzavření ulice, po které jezdí auta, by se mi u etiopských úřadů asi nepodařilo, tak jsme jeden její úsek prostě ohraničili velkými kameny. Registrace probíhala jednoduše: „Jak se jmenuješ? OK, píšu si tě.” Když jsme měli asi dvacet jezdců, rozlosovali jsme je do závodních dvojic. Etiopské děti na skejtu nikdy předtím nestály, takže žádná soutěž o „best trick” se nekonala. Do dalšího kola postupoval ten z dvoji-ce, kdo dřív objel asi 15metrů vzdálený kamen a vrátil se zpět na start.

Dva nejlepší jezdci dostali promodely Maťa Kardelise od české firmy Local Skateboards. Pro ostatní jsem nakou-pila sešity, pastelky, fotbalový míče a čokolády. Bohužel, nehlídanou tašku

s cenami někdo během závodu ukradl. Máloco dokáže tak naštvat, jako když někdo zneužije vaší dobré vůle. Na-štěstí ale jeden z kluků vstal, prohlásil, že tu tašku přinese zpátky, a do deseti minut se s ní taky vrátil. Závody jsme si nakonec všichni užili, třeba unikát-ní styl jízdy malého Mohammada stál fakt za to... (víc napoví fotky zde a na www. redwaymag.cz v sekci Co neby-lo v časopisu) Ale skateboarding má

1.2.3.

1.

2.3.

kdybychom tvrdili, že lidé hledají na obalech jenom a právě jeho. Ti lidé mhouřící oči nad různými visačkami na ručnících, botách, bundách a logy na sprejích a všem ostatním se chtějí ujistit, že bavlna na ručník nepo-chází z pole, kde se dělníci brodí po kolena v jedovatých hnojivech, nebo že bundu ne-vyrobily děti držené o chlebu a vodě v temné velkovýrobně kdesi v Asii.To hledání docela funguje: nedávno natočil jeden dánský režisér dokument právě o tom, jak v Indii pracují dělníci na bavlníkových plantážích v nepřijatelných podmínkách, to znamená v podmínkách, které jsou v Evropě zakázané. Nicméně obchody v Evropě věci z té bavlny prodávaly. Dány to naštvalo a přestali ty věci kupovat. Evropským pro-dejcům nezbylo nic jiného než začít dovážet bavlnu z oblastí, kde jsou normální pracovní podmínky, nebo přinutit indické majitele plantáží, aby se při pěstování bavlny začali chovat slušně. A úředně ověřenou visačkou nebo logem to na svých výrobcích ukázat. Ale zpátky ke králíkovi.

Typickým testem, kterému laboratoře kosmetických firem podrobují pokusné krá-líky, je test oční dráždivosti, při kterém je znehybněnému zvířeti vstříknuta testovaná látka do oka. Králík pak zažívá různé stupně utrpení podle síly látky – oko mu zčervená, opuchne, zanítí se, v každém případě bolí. Jinak je zavřený v izolaci a bez možnosti volného pohybu. Tak prožije celý život. Zajímavá na tomto pokusu je jedna věc: je pravděpodobně zbytečný. Lidské oko a oko králíka se podstatně liší a dělat velké závěry z takového pokusu je dost riskantní.Jenže vědci a firmy jsou na tento způsob práce zvyklí. Na zvířatech se testuje sto padesát let, tak se bude testovat dál, i když jsou k dispozici spolehlivější a humánnější metody: především využití buněčných a tká-ňových kultur, nebo počítačových modelů. Ochránci zvířat tvrdí, že testy na zvířatech jsou ze 75 % zcela zbytečné a ty zbylé je možno nahradit alternativními metodami. No, posuďte sami: němečtí vědci použili dvaadvacet mořských racků k výzkumu, který spočíval v tom, že jim nedali najíst a pozorovali, jak dlouho bez jídla vydrží.V České republice a několika dalších zemích je testování kosmetických výrobků na zvířa-tech už několik let zakázáno. Evropská unie testování kosmetiky na zvířatech zakázala v roce 2009, ale tenhle zákaz bude plně platný až v roce 2013. A taky to neznamená, že by místní obchody nemohly být plné kos-metiky ze zemí, kde se testovat smí.Jistotu dává jen králík a spřízněná loga. Víc se o nich dá najít například na stránkách www.netestovanonazviratech.cz a www.etickyspotrebitel.cz. Někdy je ta jistota pře-ce jen trochu neuspokojivá: sehnat zaručeně netestovanou pěnu na holení je téměř ne-možné, ale kdo hledá, nakonec najde, nebo se taky může holit nasucho. Není to žádná

věda, jen dost jednoduchý postoj: „Možná se mi svět nepodaří úplně změnit, nebo alespoň ne hned a ve všem, ale tady se mnou prostě nepočítejte. Jestli na sebe někdo chce patlat krémy nasáklé mrtvými králíky, tak prosím, ale já v tom nejedu.“ Pokud nás s takovým postojem bude přibývat, časem výrobci kosmetiky testované na zvířatech do jednoho zkrachují.

Lékaři tvrdí, že bez těchto pokusů by se věda nemohla vyvíjet a že se tak zachrání spousta lidských životů. Kritici říkají, že v mnoha případech by se výzkum dal dělat i bez krutých pokusů. O čem by se ale vůbec debatovat nemělo, jsou pokusy, které prová-dějí kosmetické firmy. Nebo je snad v poho-dě, aby zvířata pomalu a bolestivě umírala kvůli novému hydratačnímu krému?Ten prchající králík s hvězdičkami okolo vypadá sice dost usilovně, ale vlastně může být spokojen, zřejmě unikl hodně drsné proceduře a nesmírně nudnému a depresiv-nímu životu zakončenému předčasnou a bo-lestivou smrtí. Tím zvládl první podstatnou věc. Teď ho ale ještě budeme muset najít...Taková pohádka o hledání zaběhnutého krá-líka by mohla být zajímavým a dojemným čtením, ale asi někde jinde než v RedWayi. My tady mluvíme o něčem skutečném: sty-lizovaná kresba králíka se dvěma hvězdič-kami je logo Humane Cosmetics Standard, podle něhož poznáte kosmetiku netestova-nou na zvířatech. Jednoduše řečeno, když na obalu výrobku najdete králíka, je to dobrý, když nenajdete, znamená to možná až několik desítek či stovek zvířat utýraných v laboratořích. V zemích EU je jejich počet odhadován na 40 000 ročně.

Hledat logo s králíkem na obalech šampónů, krémů, mýdel a sprejů není lehké – obaly jsou přeplněné informacemi v několika jazy-cích a velikost písma je ještě menší než ta na smlouvách o lichvářské půjčce. Pro člověka se slabším zrakem a menší trpělivostí je hle-dání králíka vyčerpávající záležitost. Přesto takových lidí přibývá.Jistě, trochu bychom králíkovi nadržovali,

Niko

laSudová

jak řeší určitý situace holky, a jak kluci, je odlišný. Kluci si to vyřikají, jsou přímočaří. Holky si udělají skupinky, kde problém řeší za zády těch druhých.

Já jsem útočnice a je mi jedno, jak dám gól. Někdy jsem tisíckrát radši, když se trefím do prázdné brány a rozhodnu zápas v náš prospěch, než když vymetu šibenici z dvaceti metrů a výsledek tím neovlivním. Kdybych ale měla přece jen říci, jaké góly střílím častěji, tak jsou to střely z dálky.

Někde to mám napsaný, jenže já si tyhle cifry bohužel nepamatuju. Ale mám docela ránu, to vím.

Když jsme kvůli tátově fotbalové kariéře (Zdeněk Ščasný je dnes fotbalovým trené-rem, pozn. red.) odjeli na Kypr, tak jediná možnost, jak ze sebe vybít energii, bylo hrát fotbal. Bylo mi devět let a chodila jsem si s bráchou na nedaleký hřiště kopat. Byla jsem nadšená, protože jsem chtěla dělat všechno jako on, a pak mě to začalo bavit a viděla jsem, že v tom vynikám. Hrozně se mi líbilo, že mě všichni chválí, jaký mám talent, a tak když jsme se po dvou letech vrátili do Čech, pokračovala jsem.

Přesně tak. Myslím, že rodiče to trochu překvapilo. Určitě si mysleli, že si v Čechách najdu jiné zájmy, ale já u fotbalu zůstala. Naši především chtěli, abychom ze sebe někde vybili energii a sportovně se rozvíjeli. Podstatný bylo, že nesedíme doma u počíta-čů, ale baví nás i něco jinýho.

Trénoval mě i bráchu první rok. Pak už se jen občas chodil dívat.

Do čtrnácti jsem hrála normálně v žákov-ském týmu společně s klukama. Pak jsem se ale musela rozhodnout, jestli půjdu do ženskýho fotbalu. Začala jsem trénovat na Spartě a zůstala tam pět let. Bylo z toho pět ligových titulů a já věděla, že jsem tam správně. Když jsem viděla, že mi něco jde, tak jsem do toho tvrdě šlapala a chtěla z toho dostat co nejvíc.

Určitě. Po pár letech ve Spartě jsem zjišťo-vala, že bych chtěla do ciziny. Chtěla jsem se fotbalem živit a bylo mi jasný, že u nás to nepůjde, takže jsem musela o zahraničí přemýšlet. Snila jsem o americký soutěži. To byla moje nejvyšší meta.

Pavlína !"asná

Ta přišla z Norimberku. Ještě jsem studova-la na gymnáziu a rodiče mi řekli, že by byli rádi, kdybych ho nejdřív dodělala. Tak jsem je poslechla a Norimberk odmítla.

To byla dost náhoda. Táta znal nějakého manažera, který se zase znal s trenérem holek v Bayernu, a tak se o mně zmínil a já jsem dostala pozvánku, abych přiletěla na testy. Všechno dobře dopadlo a nakonec jsem tam hrála dva roky.

Dostala. Během dvou let v Bayernu se mi naskytla možnost odjet na americkou univerzitu v Connecticutu. Když jsem úspěšně složila všechny zkoušky a testy, tak asi týden na to mi volali přímo z americké profesionální soutěže, jestli nechci hrát za Philadelphia Charge. Já myslela, že budu muset nejdřív pár let strávit na univerzitě a do profesionální ligy se dostat postupně na základě dobrých výsledků. A ono to šlo ráz na ráz. Konečně jsem se dočkala. Ame-rická liga je nejlepší na světě, ale trochu mě tam to angažmá nakonec zklamalo.

Celkově jsem nebyla moc spokojená. Ame-rika na mě nezapůsobila v nejlepším světle a hodně těžko jsem si zvykala na jejich způsob života. Spousta lidí tady v Čechách, hlavně ti, co v USA nikdy nebyli, mají názor, že tam je všechno úžasný a skvělý. To je možná pravda, ale každý si to „úžasný a skvělý“ musí vybojovat a sakra makat, aby se prosadil. Mně bylo dvacet, když jsem

odjela (Pavlína byla druhá nejmladší hráčka v soutěži, pozn. red.) a asi jsem na takovej boj nebyla dostatečně připravená.

Když WUSA po třech letech existence zkra-chovala, já za sebou měla jeden rok ve Phila-delphii. Bylo mi to líto, protože jsem se tam chtěla prosadit. Vrátila jsem se do Evropy a začala hrát ve Švédsku. Tam se mužský i ženský fotbal prezentuje na stejné úrovni. V televizi běží přímé přenosy ženských utkání, v novinách vždycky najdeš nějakou zprávu a tak dále. Je to braný jako profe-sionální sport, takže je to dost podobné jako v USA. Jen se o mě ve Švédsku líp starali.

Když mi skončila smlouva v Malmö, přišla nabídka z LA a já se rozhodla, že dám Ame-rice druhou šanci. Mezitím tam totiž obno-vili soutěž a vznikla WPS a navíc LA Sols byl považován za nejlepší klub na světě. Hrála tam i Marta, nejlepší fotbalistka na světě. Asi týden po podepsání kontraktu bylo mně a zbylým hráčkám najednou oznámeno, že klub LA Sols končí, protože jeho majitel AEG odstoupil a nový investor se nenašel. V první chvíli jsem byla v šoku, že se něco takovýho může bez jakéhokoli varování nebo signálu stát. Teď se rozhoduju, jestli se vrátím do Malmö, anebo nakonec přece jen půjdu do Ameriky, kde mě draftoval tým z Atlanty.

Jsem zmatená, musím si srovnat v hlavě, co bude pro moji kariéru nejlepší. Chci si

vybrat správně, ale je to hrozně těžký... Amerika je nový impuls, je to nová liga, nová soutěž, nový život. Někam by mě to posunulo. Na druhou stranu už jsem si Ameriku vyzkoušela a moc nadšená jsem nebyla. Oproti tomu stojí Malmö, kde to znám. Spousta lidí mi volá, píše a přemlou-vá, abych se vrátila. Navíc jsem tam byla opravdu spokojená. Asi bych si přála, aby vyšlo Malmö.

Nejvíc jsem si ho zamilovala! Cejtím se tam jako doma. Sedí mi jejich životní styl a mys-lím, že my Češi máme ke Švédům blízko. Například máme podobný smysl pro humor.

Jak kde... Když člověk přijede do Ameriky nebo Kanady, tak tam se fotbal spíše pova-žuje za sport pro holky. Hlavně v Kanadě. Tam když hrajou fotbal kluci, tak na ně koukají přesně jako na holky tady v Evropě. Tam ti řeknou, že hraješ holčičí sport, a tady zase, že hraješ klučičí sport. Na jedný straně polokoule je to tak a na druhý naopak. Tak-že fotbal je holčičí nebo klučičí podle toho, kde zrovna jsi.

Slyšela jsem názory, že ženský fotbal je podobný mužskému fotbalu, který se hrál před sto lety. Tedy pomalejší, techničtější, taktičtější, ale nemá takové tempo. Ale já myslím, že ve fotbale je to jako v kterémkoli jiném sportu, který dělají jak ženy, tak muži. Ženský se nikdy nevyrovnají chlapům, co se týče fyzických předpokladů. Ženská nikdy nezaběhne stovku v čase Usaina Bolta. To jsou věci, se kterými člověk musí počítat. Tak je to i v ženském fotbale. Je o něco pomalejší, na druhou stranu je pohledný, protože technicky i takticky jsme srovnatel-né s muži. V tom, co řídí mozek, se můžeme s chlapama srovnat. V tom, co řídí tělo, to je logicky nesrovnatelné.

Jak říkám, oni by nás fyzicky přehráli. Hrají víc tvrdě, takže by nás odstavili. My bysme je ale zase přehrály technicky, takže těžko říct, jak by to nakonec dopadlo. Ale nechci srovnávat.

Vůbec ne, všechno je stejný. Dokonce jsme měly jednu dobu i stejné dresy, což bylo otřesný, protože dres na mužskou postavu nemůže nosit holka. Byly to obrovský veli-kosti, nedalo se v tom hrát a taky to vypadalo hrozně. V zahraničí se naštěstí normálně šijí dámské dresy, ve kterých se cítím pohodlně-ji. Doufám, že to časem příjde i k nám.

Způsob, jak řeší určitý situace holky, a jak kluci, je odlišný. Kluci si to vyřikají, jsou přímočaří. Holky si udělají skupinky, kde problém řeší za zády těch druhých. Tohle platí obecně v životě, tak proč by to neplatilo i ve fotbale. Já jsem se s tím setkala přede-vším u nás. Třeba v Malmö jsem takové věci nezažila, tam byla dobrá parta holek.

To platí skoro všude, kromě Ameriky. Hráč-ky buď studují, nebo mají zaměstnání na půl úvazku. Často to je typu poradenství, různé služby atp. Výjimkou jsou cizinky v zahra-ničních klubech. S těmi se zachází tak, že jim to na živobytí stačí. Což je i můj případ.

Ano, a se zájmem! Baví mě samotná hra a taky se ráda kouknu na pěkný chlapy. Nejvíc mě samozřejmě zajímají pozápasový výměny dresů.:)

U holek se to tak často nedělá. Spíš ojedi-něle na větších akcích, ale hlavně tě musím

zklamat, protože pod dresem nosíme spor-tovní podprsenky.

Jsem rychlá hráčka a mám i velkou vytrva-lost. Ráda tvořím hru, vytvářím pozice pro ostatní hráčky, ale góly samozřejmě střílím ráda. Taky se nerada vzdávám, bojuju až do konce a vždycky se snažím strhnout vítěz-ství i za nemožnýho stavu.

Asi tak bych se definovala. :)

V tý době sem se nestarala o to, co si o mně kdo myslí. Byla jsem natolik soustředěná na fotbal, že mě to nezajímalo. Žila jsem ve vlastním světě, a když jsem byla ve škole, všechno fungovalo, jak mělo. Nikdy jsem neměla problém začlenit se do kolektivu. S některými kamarádkami ze školy se po-tkávám do dneška.

To je težký. Já jsem tohle nikdy neměla. Bra-la jsem fotbal jako svoji součást. Nikdy jsem

si nepřipouštěla opak, nikdy se mi nikdo ne-smál. Takže si nedokážu představit, proč by se za to měla holka stydět. Pokud je touha po fotbale velká, tak to musí překonat, hodit všechno za hlavu a říct si: „Tak vy se mi budete smát? Já vám ukážu!” a znemožnit je na hřišti. To je nejlepší odpověď.

Ráda peču a vařím. To mě hodně baví. Teď v zimě taky ráda vyrazím na hory. Jezdím na lyžích i na snowboardu. V létě mě zase baví in-line brusle. To je úžasnej sport. A když jsem doma u rodičů, tak jsem pořád s naším pejskem Barnabášem. Je to německý boxer.

Mám ráda zeleninu, ryby, bílé maso, prostě všechno, co by měl sportovec jíst. Vyrůstala jsem ve sportovně zaměřené rodině, která zdravou výživu měla denně na talíři, takže jsem si na to zvykla. Nějaký hubnutí a diety, to pro mě není, proto si ráda dám i sladký.

Určitě. Ale asi před měsícem jsem se rozešla s přítelem, takže nejsem v moc dobrý vý-chozí situaci. Momentálně je všechno dost nejistý, tak je složitý na někoho se vázat. Až s fotbalem skončím, někde se usadím, začnu se věnovat práci a založím rodinu.

by nás fyzicky přehráli. Hrají víc tvrdě, takže by nás odstavili. My bysme je ale zase přehrály technicky, takže těžko říct, jak by to nakonec dopadlo. Ale nechci srovnávat.

www.snowparkguide.com

www.snowparkdesign.cz

www.freeride.cz/snowboard/navigator/parks-info

www.snowparkguide.com

www.snowparkdesign.cz

www.freeride.cz/snowboard/navigator/parks-info

PRO#

LIDÉ

TAN#Í?

P$IJEDE

RONNIE!

STARTUJEME!

26. – 27. 03. 2010Meet Factory Prahawww.boty2010.czwww.meetfactory.cz

Jmenuju se MYLENE LUCENCIA APOLLUS, je mi 17 let a žiju v městě KEETMANSHOOP.

Chcete se podílet na této rubrice?

Školu mám ráda. Baví mě učit se nové věci. Každý den objevuju něco, co neznám. Vy-měňuju si názory s učitelema, kteří si to ve škole taky užívají. Prostě nás to tam baví.

Cokoli, co mi udělá moje máma.

Válíme se a povídáme si o naší budoucnosti.

Spím. A nebo si píšu deník.

Vždycky jsem chtěla hrát divadlo. U nás ve škole ale nemáme dramaťák, takže se to

nemůžu nikde učit. Jinak mě baví i muzika, hlavně R&B a jazz a hrozně ráda zpívám.

Lev.

Alkohol a drogy.

Chtěla bych být profesionální sociální pra-covnice a herečka. Chci se soustředit hlavně na to, jak pomoci své zemi.

Pomáhám starým lidem.

Ne.

S panenkou. Pak mi umřela. Nebo jsem ji ztratila, už nevím.

Klučičí džíny nebo teplákovou soupravu.

Ne, jsem single.:)

RedWay se ptá Vy se ptáte

Namibie

Kom

iksy

pro

RW

p&i

pra

vu

je fe

stiv

al K

omik

sFE

ST!

ww

w.k

omik

sfes

t.cz

e

lfel

ix je

kom

ikso

v$

v$

tva

rník

a v

ydav

atel

ze

'p

an

(lsk

a

cop

yri

gh

t ©

elf

elix

– w

ww

.arg

hco

mic

.com

https://cz.thesims3.com

http://facebook.com/thesims.czsk