redway 9/iv

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPISČÍSLO 9, 2012 | ROČNÍK IV | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

KO TÉMA: MEXIKO TÉMA: MEXIKO TÉMA: MEXIKO TÉMA: MEXIKO TÉMA: MEXIKO TÉMA: M

ROZHOVOR

Libor Podmol FMXEKO

Sexy beton ACTIVE

Pinčes -nová éra pálky

Ahoj holky, čau kluci!

V malé mexické vesničce přirazí ke břehu loďka. Americký turista chválí mexickému rybáři úlovek a ptá se ho, jak dlouho mu trvalo, než to nalovil. „Ne moc dlouho.“„Tak proč jste nezůstal ještě na moři a nenachytal toho víc?“ Mexičan vysvětluje, že úlovek jemu a jeho rodině stačí. „A co děláte ve zbylém čase?“„Vstávám pozdě, trochu rybařím, hraju si s dětma, pak máme s manželkou siestu, večer zajdu do vesnice, dám si pár piv s přáteli, zahrajeme si na kytaru, zazpíváme…“ Američan ho přeruší: „Mám titul MBA z Harvardu a můžu vám pomoct. Začnete tím, že budete denně rybařit o něco déle. Ryby, které ulovíte navíc, prodáte. Za tento zvláštní příjem si koupíte větší loď, pak druhou, třetí a tak dále, až budete mít celou rybářskou flotilu. Místo prodeje ryb překupníkům začnete obchodovat přímo se zpracovatelskými továrnami, nebo si dokonce jednu sám otevřete. Potom odjedete z téhle malé vesničky do Mexico City, Los Angeles nebo New Yorku a odtamtud budete řídit obrovský byznys!“„Jak dlouho by to trvalo?“ ptá se Mexičan.„Dvacet, pětadvacet let.“„A potom?“„Co potom? Potom to začne být opravdu zajímavé,“směje se Američan. „Až se vaše obchody rozrostou, začnete prodávat sklady a vyděláte miliony!“„Miliony? Skutečně? A potom?“„Potom můžete jít do důchodu, usadit se v malé klidné vesničce na pobřeží, dlouho spát, trochu rybařit, hrát si s dětmi, mít se ženou siestu a večery trávit popíjením s přáteli!“

V Mexiku je všechno. Jako v Japonsku. Až na rychlej internet, ten zatím nemaj. Novinář Honza Gebert tam strávil půl roku a mně je potěšením, že svoje skvělé fotky a příběhy svěřil právě našemu časopisu. Teď co je na obálce (vysvětluje Kay Buriánek): „Obálku nakreslil Ican Harem, kluk z Jakarty, kterej studuje uměleckou školu a ve volným čase pořádá s kámošema blackmetalový karaoke. Našel jsem si ho ve virtuálním světě jako ilustrátora a streetartovýho šílence pro svoje vlastní potřeby a až potom mě napadlo, že jeho styl se vlastně výborně hodí k našemu tématu. Inspiroval se tetováním gangu MS13, mexickým wrestlingem a kultem Svatý Smrti (to je ten nápis Adios Muertos).“

Více uvnitř a hezký prázdniny, premianti! Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWayCelostátní školní časopisměsíčníkčíslo 9, ročník 4zdarmatoto číslo vyšlo v červnu 2012titulní strana: Ican Haremadresa redakceRedWay Jaroslava Foglara 2155 00 Praha 5www.redwaymag.cze-mail [email protected] a duchovní otec projektuprof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., [email protected]šéfredaktorkaMartina [email protected]ástupce šéfredaktorky a produkceZdeněk Ř[email protected] [email protected], korektorkaPetra Rabováodborný poradceMichal NanoruspolupracovníciMarhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Mirka Papežová(AK Tomáš Rašovský), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Jakub Hajný, David Dolenskýmarketing a inzerceGabriela Sajlerovátel.: 724 263 [email protected], předplatné a objedná[email protected]

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiályna www.redwaymag.cz.

vydavatelZdravé srdce, o. s.Korunní 1000/37120 00 Praha 2

toto číslo vyšlo za podpory

registrační čísloMK ČR E 18246ISSN 1803-2850RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z defi nice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU!www.facebook.com/redwaymag

W W W.RE DWAY M AG.C Z

editorial /

REDWAY 9/2012

téma: Mexiko

6 –7 M A I L BOX

Výherci soutěží Mystic Skates a adidas Originals

8 –18 P OP

Kurz z Atari Terror hodnotí SWYF

BU2R SK8: Dan Vojtěch

Smysly: Muž bez peněz, Girl Power Forever, Krtek

Na tripu! Na druhej konec světa autobusem z Kačáku

Prodal jsem svoje tělo i duši Sex Cult

19 S OU T Ě Ž

Nugget

20 – 3 0 T É M A

Cesta masek

Narkobalady a narkobaroni

Zlatá mexická mládež

Za velkou pouští

Santa Muerte

31– 3 3 E KO

Sexy beton Bifi

34 – 3 8 RO Z HOVOR

Magdalena Peševa, výtvarnice

3 9 – 4 3 S M A RT B OX

Jak jsem prodával helikoptéry

Právní minimum: Kyberšikana

4 4 – 4 5 AC T I V E

Nová éra pálky

Semtex chystá velký věci!

4 6 – 5 0 RO Z HOVOR

Libor Podmol, FMX

51– 53 NÁ Z OR

Soumrak bílého muže

54 – 5 5 T E C H NOL O G I E

DIY or die! Poslední díl seriálu o dělání hudby na počítači

5 6 KOM I K S

Nikkarin

12

2034

4146

49

POZOR! SOUTĚŽ O 20 VSTUPENEK NA OAF A 5 BATOHŮ!POZOR! SOUTĚŽ O 20 VSTUPENEK NA OAF A 5 BATOHŮ!Soutěžní otázka: Na Open Air Festivalu vystoupí legenda taneční hudby Fatboy Slim. V jeho klipu Weapon of Choice hraje, ale hlavně tančí slavný americký herec. Jak se jmenuje?

A) George ClooneyB) Sean PennC) Christopher Walken

Správnou odpověď pošlete na [email protected] do 30. června! Nezapomeňte připsat svoji adresu, jinak nesoutěžíte!

Každé pondělí po dobu osmi týdnů jste měli možnost vyhrát tričko Volcom nebo Zero, které do soutěže věnoval váš oblíbený shop Mystic Skates. Soutěž skončila a tohle jsou vítězné fotky ze všech osmi kol.

Zachyť mystický momenta vyhraj tričko Volcom nebo Zero!

1. kolo – Jan Haltuf

5. kolo – Karolína Šťastná

6. kolo – Michael Bloky Blokeš 7. kolo – Robert Vicány 8. kolo – David Humhal

2. kolo – Jakub Švrlanský 3. kolo – Pavlína Voštiarová 4. kolo – Tereza Volfová

ČÍSLO 9, 2012 | ROČNÍK I V 6

mailbox /

Nastajluj se do školy, na party, na festival, a oblékne tě adidas Originals!První dva výherce jsme vybírali my v redakci. Kromě ohozu jsme hodnotili i vtipný přístup ke slovu styling a nápaditost fotky. Favoritek bylo víc, královnami jsou ale Markéta Tomcová a Ivana Antošová, obě v modelu do školy. Cenu čtenářů získala Lucie Křížová, jejíž fotku jste na Facebooku podpořili 1330 lajky. Gratulujeme!

A co se nám ještě líbilo…

Markéta Tomcová:„Tak takhle chodím do školy aka šeříková víla.“ :)

Natalyia Grimberg:„Jak jinak zářit na těláku než v adidas Superstars a teplácích Jeremy Scott for adidas?“

Endy Štětinová:„Do školy v tom nejpohodlnějším, co se doma najde. Let’s go!“

Aneta Přibová:„Do Chapeau Rouge na CYBERPUNKERS, tak proč si nevyrobit tričko CYBERPUNKERS? Celkové náklady 40 Kč.“

Monika Dacková:„Do školy.“

Tereza Chmelařová:„Vesele do školy!“ Tom Bartl:

„Styl do školy, na party i na festival, protože takhle v létě se to dost slejvá. Navíc s reklamou na můj blog. Mám po maturitě, tak díky za pěkná léta strávená s RedWayem, teď už ho budu moc číst leda ilegálně.“

Ivana Antošová:„Dejdrýming ve škole.“

Lucie Křížová:„Do školy. Poslední zvonění.“

W W W.RE DWAY M AG.C Z 7

Co je nejlepšíhona tom, že jstecelebritou?

Oprah Winfrey, moderátorka

Dobrý život. Přijedete do hotelu a hned se vás ptají, kolik stupňů má mít váš čaj, jestli potřebujete komorníka a jakou dietu mají vaši psi. Hodně věcí dostáváte zadarmo – třeba diamantové hodinky, ke kterým si pak cestou z práce koupíte bentleye. Taky můžete pomáhat lidem.

Samuel L. Jackson, herec

Ta ironie. Zezačátku děláte všechno pro to, abyste byl známý, tajně si přejete, aby vás lidi na ulici zastavovali a chtěli autogram. A když toho dosáhnete, plížíte se městem v černých brýlích a čepici a modlíte se, aby vás nikdo nepoznal.

Britney Spears, zpěvačka

Opravdu cool je cestování. Vždycky jsem si přála cestovat někam daleko, do zemí za oceánem. Třeba do Kanady a tak.

Suffocate With Your FamePocházejí: z ČernošicRelease: The New World Order (2011)Největší pecka: koncert s Attack Attack!Detail: Nabušená death-metalcore kapela z Černošic, která v květnu vyhrála soutěž s MetalGate Records o natočení desky, s níž se nyní budou snažit rozbít českou metalovou scénu vedví.

Kurzovo hodnocení:Vzal bych je jako předkapelu? Těžko říct, páč když to člověk nevidí naživo, podle nahrávky nemůže moc soudit. Já kluky – tedy část z nich – viděl před dvěma lety, to se ještě jmenovali Suffocate With Your Vomitus. Show dělali pěknou, bavilo je to, jenže technicky to moc dobrý nebylo, a co si budem povídat, tahle muzika musí bejt naprosto precizně zahraná. Podle nahrávky soudím, že se do složitých věcí ani nepouštěj, což mně osobně je sympatický. Dneska se kapely předháněj, kdo to bude víc pidlikat, a toho už jsem přesycenej.Tady kluci se radši držej toho, co zahrajou, vycházej spíš z tradičního modelu a jen to kořeněj modernějšíma prvkama à la Gojira. Baví mě zpěv, ten je brutální, jak má bejt, jen bych přidal víc výrazu a variability. Ono to pak totiž po chvíli začne lehce nudit. Zkušený producent by s tím mohl pěkně pohejbat, aby se vytratily prvky nudy a celkově se to ještě víc utrhlo ze řetězu. Je to brutální muzika, ale vlastně mám pocit, že je hrozně hodná. Paroháče

na rukách se mi nedělaj, a to by měly.Takže vzal bych si SWYF jako předkapelu? Teď už na tom budou technicky určitě mnohem líp a třeba skladbu Blood Money bych naživo viděl rád, páč ta hodně tlačí a baví mě. Ale k nám se kluci moc nehoděj, asi bych je doporučil někomu žánrově spřízněnějšímu. Takže jen tak dál a do budoucna bych se držel toho směru, co už děláte. Klidně bych přidal na brutalitě, technickýma pidlikačkama bych šetřil, pošteloval aranže, a bude to zabíjet. A o to v týhle muzice jde, ne?A mimochodem, Suffocate With Your Vomitus byl mnohem lepší název!

Kurz (Atari Terror)Pochází: z PrahyRelease: Part 1: Rise of Motofoko (The First Blood), Part 2: Attention, Part 3: Final WarningNejvětší pecka: : Attention, Motofoko, Insane, Oh, My GodDetail: Jeden z frontmanů Atari Terror, řev a křik všeho druhu, mimo jiné grafi k a art director. Nová deska Part 3: Final Warning i obě předešlé jsou zdarma ke stažení na www.atariterror.cz.

uvádí

zdro

j: Va

nity

Fai

r, fo

to: P

rofim

edia

.cz

Kurz z Atari Terror hodnotí začínající metalisty z Černošic. Vzal by si je jako předkapelu, nebo po poslechu pár tracků z jejich bandzone profilu usoudí, že by to nešlo? A proč ne? A poradí jim, jak na to, aby to bylo lepší? TEXT A FOTO: BANDZONE.CZ


pop /

The StrokesLast NightJestli máte nějakou depku před koncem školního roku, tak si pusťte tohle, do toho třeba foukejte z okna bubliny a mějte se dobře. ;-)

TEREZA MISIARZOVÁ, OSTRAVA

WohnoutNašim klientůmLíbí se mi, jak to skvěle zapadá do nápadů Wohnoutů, a taky jak zpívají, že dneska už má doménu opravdu každá blbost.

ONDŘEJ PETR, 14,5 LET, VARNSDORF

ArchitectsAlpha OmegaHudba, co vás posadí na p*del! Nová deska je venku teprv chvíli, a už se mi dostala hluboko pod kůži. Skvěle zmáknuté screamo a zpěv spolu s texty, které

dávají smysl, jsou slast pro ucho. Navíc zpráva, že přijedou do Čech, byla dechberoucí.

MICHAEL ROSA, 18 LET, BÍLOVEC

ColdplayTalkPoslouchám je odmala, takže mám k jejich muzice celkově vztah. Text super, mám z toho husí kůži.

KAROLÍNA KŘÍŽOVÁ,

15 LET, SOBĚSLAV

ToploaderDancing In The MoonlightJe to neuvěřitelné, ale tahle písnička má už 12 let. I když je tak stará, nemyslím, že by ztratila svoje kouzlo a energii, kterou

jí umělci dodali. Je to jedna z těch pohodovějších a uklidňujících. Prostě densing in d můůnlajt!!!

GABRIEL GALČAN,16 LET, BRUNTÁL

O. Children ApneaPotopit se bez nádechu na celých jedenáct tracků chce odvahu, ale už tak v půlce přicházej halucinace z nedostatku kyslíku. Druhá deska londýnský party kolem

dvoumetrovýho nigga Tobiho je démonická, konejšivá i znepokojující, má v sobě retro kouzlo i přísnou sou-časnost. Poslední jedenáctá věc Chimera je největší melancholickej masakr, co jsem za posledních pár

měsíců slyšel. Well done, O. Children.

(KAY)

Mike Trafi k, LA4 & James ColeSítěTak tohle jsem nedal. Neuvěřitelně nadzemský EP Nadzemí mi opět potvrdilo top kvalitu všeho, co vychází z dílny

pražskýho labelu BiggBoss! Rap Jamese Koule? Nejlepší od Supercrooo. LA4? Nechápu, kam na to chodí a proč mu scéna už dávno nepostavila sochu. A Trafi kův beat? Tyve, vydělám keš a kupuju nastřelenej subwoofer – tim soundem zbořim barák…

(PEPE)

Jack WhiteSixteen SaltinesWOW! No ale Jack byl vždycky můj kluk, takže se to dalo čekat. Proč tady nikdo netočí takový videa? To je to fakt tak drahý, jo? :-o

(OVER)

A$AP RockyBrand New Guy Novej klip ke starýmu tracku z megaúspěšnýho mixtapu LiveLoveA$AP od kontroverzního harlemskýho rappera. Kolik lidí tě nenávidí, tolik lidí tě i miluje!

(PASTA)

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

Bruno FerrariVaudeville(2012, X Production)

Prosím vás, tak tohle vůbec! Tomuhle se ve vlastním zájmu vyhněte. A kdyby se k vám úlisně přitočil obstarožní strejda s dlouhýma kotletama, napasovanej ve flitrovým saku a divných špičatých botách, že vám to dá zadarmo, berte nohy na ramena a pryč! Jinak skončíte v pekle nebo aspoň v polepšovně. Nechápu, jak se pod to mohl podepsat John Fryer, producent NIN a Depeche Mode. Myslela jsem, že všichni Britové jsou gentlemani, ctí zákony, politickou korektnost a mají dobrý vkus.

(ŠÉF)

Fagi najdeš na Facebooku.


pop / BU2R SK8

BU2R je český projekt na podporu městské kultury. Vše, co se později stává tzv. většinovou kulturou nebo uměním, totiž přichází zdola. Ze sklepa, z ulice, ze subkultury…Všechny dosavadní projekty BU2R sledujte nawww.bu2r.cz, podpora skejtové scény je nejnovějším z nich.

Dan Vojtěch: „Je konec listopadu, asi osm hodin večer. Teplota něco pod nulou. Nic moc počasí pro focení skateboardingu, ale chystáme s Maxem jeden neobvyklý projekt, tak do toho musíme jít. Na překážku instalujeme ref lexní pásku, po speciálním nasvícení bude na fotce vidět jen páska a jezdec. Připevňujeme pásky a doufáme, že vše bude fungovat. Nastavuji blesky, děláme zkušební fotky. Je to dobrý. Maxovi se daří odjet trik asi na čtvrtý pokus. Kontrola fotky společně s jezdcem, jestli je vše podle jeho představ. Pár dalších variant, a je hotovo. Balíme a už plánujeme, co vymyslíme pro příště.“

Dan Vojtěch (*1986, Praha)

Vystudoval reklamní fotku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně,

pracoval jako fotoeditor v časopisech Board a Dirtbiker. Je členem

Red Bull Photofiles a lektorem na Institutu digitální fotografie

v Praze. Ve fotografické soutěži firmy Nikon se stal vítězem

kategorie Talent (2006) a o rok později vyhrál i v kategorii pro

profíky Nikon Pro no. 1. Od té doby s Nikonem spolupracuje. Dan

se zaměřuje na témata extrémních sportů a životního stylu. Fotka

ho začala zajímat už na základce, kdy tátovi pomáhal vyvolávat

černobílé filmy.

Max Habanec, Štvanice, Praha 2011, foto Dan Vojtěch


Marc Boyle si rok nic nekoupil a nic neprodal. Nebylo to v Zimbabwe, ale v anglickém Bristolu. A radši to nečtěte, aby vás to nenakazilo. Protože kdybychom to udělali všichni, naše civilizace založená na věčném koloběhu peněz by se zhroutila. Boyle není žádnej hipík, komunista nebo emzák. Trošku sice nejí živočišné produkty, jinak ovšem vystudoval business management na dobré škole a na cestu „života zadarmo“ se vydal jenom ze zvědavosti, kam se až dostane. A kam teda? Překvapivě daleko, i když úplně bez peněz to nebylo. Na začátku si za 250 liber koupil mobil s nulovým kreditem (pouze pro příchozí hovory) a bazarový notebook s freesoftwarem. Elektřinu nepotřeboval, nabíjel ze solárního panelu, a jak si poradil s ostatním, si musíte přečíst sami. Příběh je doplněn mnoha vtipnými postřehy o lidstvu a taky

DIY návody na výrobu úplně čehokoliv.

Výstava Girl Power Forever je součástí dokumentu Girl Power o ženách a dívkách, které zasvětily svůj život graffi ti a street artu. Než snímek dorazí do českých kin (mělo by to být příští rok), stane se pražská Trafačka místem výstavy a taky prvního mezinárodního setkání writerek. To bude teda úrodička! Na vernisáži proběhne graffi ti sketch battle, kterého se může zúčastnit úplně každý, tedy i vy. Soutěžní skici se budou promítat projektorem na velké plátno a o jejich postupu do dalšího kola rozhodnou diváci. První tři vítězové budou odměněni. Hudební doprovod zajistí Hugo Toxxx, Smack, DJ Layup, Dj Autist, DJ Franill a DJ Wbwoy a Sex Addict. Předprodej lístků v sítích Ticketstream, na místě pak 100 Kč.

Film začíná pohledem na poušť. Přibližuje se jezdec, celý v černém, na koni. Před sluncem se chrání velkým deštníkem. Není sám, veze s sebou malého kluka. Ten má na sobě pouze klobouk. Sesednou, dítě se posadí do písku, muž mu podá plyšového medvídka a malý zarámovaný portrét. Očekáváme, že muž opět nasedne a zanechá chlapce v poušti. Nestane se tak. Možná syn, možná svěřenec dostane příkaz pohřbít svou první hračku a obraz matky, protože mu je sedm let a právě se stal mužem. V příštích záběrech uvidíme hodně lidských a zvířecích mrtvol, ze kterých lezou střeva, mračna černých much a tak. Ale násilí je vedlejší, jde o něco jinýho. Sežeňte si to a podívejte se. Dobrej fi lm.

Muž bez peněz ROK ŽIVOTA ZADARMOMARC BOYLE, ONEWORLD PUBLICATIONS, 2010

Girl Power Forever30. 6.–31. 7. 2012GALERIE TRAFO, TRAFAČKA, PRAHA

KrtekREŽIE ALEJANDRO JODOROWSKY1970

KNIHA

VÝSTAVA

FILM

11

smysly / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: ARCHIV

SloupekIvy Antošové

Mystifikace aneb Jak školní rok trvá jenom týden

DEN 1Prvního září. Počet propisek: 6, stav aktovky: nová, čistá, voňavá. Hlavní myšlenky: Budu se učit, budu nosit samé jedničky. Budu si psát zápisky, na hodinách nevyrušovat. Budu si prát tělocvičný úbor jednou týdně, ve skříňce budu mít uklizeno. Ke svým spolužákům budu vstřícná, ráda s čímkoliv pomůžu.

DEN 2Druhého září. Počet propisek: 6, stav aktovky: nová, čistá, přestala vonět. Hlavní myšlenky: Úterky budu cíleně vynechávat; matiku, bižuli a chemii v jeden den – to nechceš. Budu si psát zápisky, na hodinách si zkusím šeptat potichu. Tělocvik si vyperu jednou za dva týdny, ve skříňce jednou za měsíc uklidím. Spolužákům se budu vyhejbat, aby neřekli, že jsem na ně hnusná.

DEN 3První testy z češtiny, dějepisu a fyziky – v bezprostředním sledu za sebou. Počet propisek: 0, stav aktovky: trošku ošoupaná zespodu, celkem nepatrná skvrna od trávy z boku. Hlavní myšlenky: Sakra, měla jsem si psát zápisky a dávat na hodinách bacha. Mít tak propisku, vodškrábnula bych si aspoň tahák. Spolužáci jsou nejlepší lidi na světě – když od nich něco potřebuju. Ve skříňce je bordel. Tělák se dá ještě chvíli ponosit. V klidu.

DEN 4Pololetní vysvědčení. Počet propisek: 0, stav aktovky: natrhlej popruh. Bláto překrylo původní potisk i barvu. Hlavní myšlenky: MAMI, V DRUHÝM POLOLETÍ ČTYŘKY MÍT URČITĚ NEBUDU!

DEN 5Druhé čtvrtletní vysvědčení. Počet propisek: -4, stav aktovky: není, umřela. Zastoupena igelitkou z Lidlu. Hlavní myšlenky: …hm? Jé. Letadlo. DEN 6Středa, dva týdny před koncem školního roku. Počet propisek: 1, stav aktovky: igelitka z Lidlu nahrazena igelitkou z Kauflandu. Hlavní myšlenky: To se ještě dá opravit! Nechám se vyvolat dobrovolně! A žiletku, nebo radši prášky? Když uteču na Antarktidu a převlíknu se za tučňáka, odhalí mě někdo?

DEN 7Závěrečné vysvědčení. Počet propisek: nejsou potřeba, stav aktovky: není potřeba.Hlavní myšlenky: Rodiče přece také neměli samé jedničky. Když se nad tím vším racionálně zamyslíme, není to až tak špatný výsledek. Příští rok to ovšem bude mnohem lepší. Budu se učit, budu nosit samé jedničky, budu si psát zápisky, na hodinách - - -„Ruce vzhůru, vzdejte se! Hovoří k vám Zpocené tenisky. Za poslední dva roky nepraní jsme se stihly vyvinout ve formu života nadřazenou homo sapiens sapiens a nabyly jsme názoru, že nám tedy právem přísluší vládnout planetě Zemi. Nebojte se však ničeho, neplánujeme lidstvo vyhladit. Nepopíráme však, že si po vás s chutí zašlapeme.“

Ivana Antošová, Gymnázium Chomutov

Bylo načase uspořádat další tajnej vejlet. Mrkli jsme na vás facebookovým okem, nalákali na našeho dvorního

grafi ka Pastu Onera a vyrazili objevovat kulturu, kterou většinou známe jenom z večerek. Naším tajným cílem je tentokrát Sapa neboli Malá Hanoj – největší vietnamské

kulturní a obchodní centrum v pražské Libuši.

Úvodní slovo měl Pasta: ,,Na Facebooku jste se vyptávali, jestli bude mít dnešní odpoledne něco společnýho s malováním a uměním. Tak úplně nebude, ale kdo z vás čte RedWay a zná moje názory, už si asi všimnul, že věříme v multikulturní a tolerantní společnost. Planeta je všech, bez ohledu na to, kde se kdo narodil. Samozřejmě můžeš cejtit příslušnost ke svýmu národu a bejt na ni hrdej, to je úplně v pořádku, ale nikdo nemůže po lidech chtít, aby se nestěhovali. To, co se v český společnosti poslední dobou děje, je obrovskej průser pramenící z neznalosti a strachu. Neznalost a strach jsou původci veškerýho zla, který kdy na světě vzniklo. Když budeme ochotný nahlídnout do jiných kultur a pochopit odlišnej styl života a myšlení, tak to jednak obohatí a zpestří naše vlastní životy, a jednak se naučíme předcházet konfl iktům, který se často týkaj právě Vietnamců, ale i Romů a dalších menšin. Nejvyšším případem inteligence je podle mýho názoru tolerance k jiným kulturám. A proto jsme tady – kromě toho, že já mám Sapu rád a její atmosféra a estetika mě inspirujou v tvorbě.“


na tripu / TEXT: PP, FAKULTA ŽURNALISTIKY UK PRAHAFOTO: JAN PŘIBYLSKÝ


Sraz ve čtyři odpoledne na metru Kačerov jsem samozřejmě nestihnul. Když přilítnu total udejchanej na místo, všichni už stojej v hloučku kolem Pasty a jeho krásný přítelkyně Káti. Fotograf Honza cvaká první snímky v suprovým odpoledním slunci, který si pro nás připravilo exkluzivní tropico shining, a já se rozkoukávám a skenuju situaci. Vypadá to, že Pasta moc fanynek nemá, hehe – dorazilo pět kluků. Žádnej z nich nemá ponětí, kam se jede, a podle chrastících batohů se zdá, že nejeden tajně doufá v legal na šedým sídlišti, kam to půjdou s legendou českýho graffi ti pořádně vybarvit. Pasta se ke mně tajnůstkářsky nakloní: ,,Je tu průvodkyně?“ Trochu zmatkuju, bez ní bychom nebyli ani komplet, ani v pohodě. Vzápětí se odněkud za sloupem vynoří moje vietnamská kamarádka Helena a mně spadne kámen ze srdce.“

Každá metropole má nějaký to svý město ve městě. China Town v New Yorku, Malý Istanbul v Berlíně, Little Tokio v Los Angeles… A jeden zapadlej kulturní poklad

je i v pražský čtvrti Libuš, kde právě vystupujeme. Zvenku to teda vypadá dost příšerně, to nás ale neodradí. Dobře víme, co se skrývá uvnitř, a taky známe všechny

ty urban legends, například že pod Sapou je ještě jedno podzemní město s obřími jatkami, sklady a bůhvíčím. Říkaj se i jiný věci, strach má prostě velký voči…

U vchodu nás přichází zčekovat osobní asistent místního kápa ze společnosti Saparia, která Sapu vlastní a spravuje. Když si všimne naší vietnamské průvodkyně, uvolní kamenný výraz ve tváři a vřele nás vítá. Do konce 90. let tu byly masokombináty, ty někdo úspěšně vytuneloval a vyklizený objekt padl do oka vietnamské komunitě. Helena nás po cestě krátce zasvěcuje do života Vietnamců v Česku, kteří stále nejsou uznáni jako národnostní menšina, což jim přináší spoustu nevýhod a úředních potíží. Vzájemné česko-vietnamské propojení sahá až do hlubokýho socialismu, kdy k nám Vietnamci jezdili za prací a na studia. Hodně z nich se tady usadilo a dneska vychovávají tzv. druhou generaci Vietnamců, která mluví plynule česky, je zapojena do školního systému, a aby to měli spolužáci a učitelky lehčí, vymýšlejí si česká jména. ,,Většinou to funguje tak, že se vezme první písmeno jména a podle něj se najde nějaký český ekvivalent,“ vysvětluje Helena, která dostala svoje jméno od české paní na hlídání. Všichni máme spoustu dalších otázek… Jakým písmem píšete? Jak to, že máte tak dobrý známky? Jak často jezdíš do Vietnamu? A čím platíte? Helena na všechno trpělivě odpovídá.

V Sapě najdete všechno. Restaurace, školku, cestovky, telefonního operátora, kadeřnictví, nahrávací studio, půjčovny CD a DVD, myčku aut, kasina, bistra, obchody, velkoobchody, buddhistickej chrám, prostě na co si vzpomenete. Záměrně se vyhýbáme velkoskladům s hadry a bizarními hračkami a zaměřujeme se na autentický krámky s vietnamským zbožím a specialitama. Čerstvý maso, ryby, živí krabi, zelenina, bylinky, rýže a vedle toho sekáčky, nože, nádobí, časopisy… ,,My ne mafi áni, my rádi Čechy,“ usmívá se na mě prodavač a nabízí mi zelený čaj. ,,Ochutnat… Moc dobré.“ Kupuju si rovnou celý balení a vidím, že nejsem jedinej. Pasta s Káťou si odnášej igelitku s mraženými krevetami a Matyáš zase sušený maso.


na tripu /

Když vycházíme, všímám si malého oltářku vedle mrazáku. ,,To je pro

štěstí, aby se dobře vedlo obchodu,“ vysvětluje Helena.

Po chvíli brouzdání krytýma uličkama si začínáme připadat jak v opravdovým vietnamským městě. Tamhle se mezi kartonovými krabicemi proháněj děti, na který dohlíží starší paní. Loupe při tom mandle do velkého koše pod sebou. V kavárně posedává parta dobře naladěných kluků – v životě nás neviděli, ale srdečně nás zvou na drink. Když procházíme kolem obchodu s oblečením, vyřítí se z něj rozesmátej Vietnamec na kole. Naše skupina působí jak parta vetřelců, ale nemíří k nám ani jeden nevraživej pohled. Vlastně si nás nikdo moc nevšímá, město ve městě žije svým tempem.

Většina Vietnamců vyznává buddhistické náboženství a kult předků. K oltářům nosí různé dary, zapálí svíčku a vonné tyčinky a věří, že duše zemřelého je nějakou chvíli opět přítomna, ochraňuje je a přináší štěstí. To všechno se dozvídáme od Heleny a zvědavě nakukujeme k oltáři obsypanému ovocem, bonboniérami a sušenkami. „Přála jsem si, abych udělala maturitu,“ prozrazuje s úsměvem. U oltáře s obrázky, klekátky a posvátnými texty se Pasta rozmluví o svém vztahu k víře a náboženství a skončí u drog. To všechno pod Buddhovým dohledem.

,,Je to v podstatě čaj s mlíkem, zvolíš si příchuť a druh kuliček. Můžeš mít praskavý, želé, nebo jiný druhy,“ popisuje nám Helena

populární nápoj Bubble Tea a vede nás do svýho oblíbenýho podniku. Většina z nás

neodolá a cool drink chce vyzkoušet. Je osvěžující a kuličky, co vám jezděj do pusy,

jsou minimálně dost legrační.


Obchod, kde ostatní Vietnamci nakupují vybavení do svých vlastních obchodů, zaujme Maxe a Matyáše. Konkrétně maj spadeno na prsatý korpusy a situaci se vydává obhlídnout i Pasta. Kluci vytahujou peněženky a odnášej si novou kamarádku sice bez hlavy, bez rukou a bez nohou, zato s parádníma trojkama.

Procházíme kolem bistra s kachníma specialitkama:

,,Ááá, tady se budeme muset najíst,“ velí Pasta

a my zapadneme dovnitř. Nad hlavama nám funěj

větráky, střechou prorůstá strom a za pultem kuchař

seká nožem zeleninu. Letmo si nás změří a pošle

k nám servírku. Helena objednává několik porcí

kachny s nudlemi a pak se znenadání loučí. Tak čau

a tisíc díků za pomoc!

Kdyby v Praze najednou zmizely všechny vietnamský bistra s pho, bun-cha a kachními kousky, pomřeli by kreativní ředitelé, copywriteři, accounti, fotografové a hipsteři hlady.

Rozdávání autogramů na potvrzení o studiu a do sešitů prokládá Pasta zážitky ze Šanghaje, Jeruzaléma a dalších míst, kde poznal, zač je toho jiná kultura loket.

Skvělý jídlo ideálně zakončilo náš sobotní tajnej vejlet. Pasta se ale do Sapy vrátil hned příští víkend, aby si konečně koupil „všechno“. Hehe.

Protože přicházej prázdniny a vy se na dva měsíce rozprchnete, trochu jsem přemejšlel, čím tuhle první část seriálu zakončit, a vzhledem k dalším, poměrně unikátním nahodilostem, který odhalím později, jsem sáhnul po Sex Cult Records. Nenechte se ošálit názvem, se sexem to nemá, aspoň v prvním plánu, nic společnýho. EDM (electronic dance music) prožívá v současnosti renesanci a mutuje do spousty organicky pulsujících forem, nasává prvky odevšad a bariéry už prakticky neexistujou. Metalheads se choděj vyřádit na electro parties a skákání z pódia je možný i na koncertě Lady

Gaga. Revolta voní jako čerstvý jaro a kdekdo se kasá hesly jako Commercial Music Is Dead (Haezer) a blahořečí stavu, kdy velký fi rmy zoufale ztrácej kontrolu nad kdysi tak prosperujícím byznysem. Ideální situace pro ty, co budujou svoje vymazlený mikroimpérium na koleni se stejným nadšením a nasazením, jako když punk a hardcore expandoval ve formě malých lokálních teroristických buněk, ze kterých se časem stal kult. Sex Cult je trochu snobárna, ale zároveň celkem předvídatelnej aspirant na to, aby se z něj stalo to samý.

PRODALJSEM SVOJETĚLO I DUŠI


pop / TETX: KAY BURIÁNEKILUSTRACE: ANDREW TREMBLAYZDROJE: HTTP://SEXCULTRECORDS.COM, HTTP://UNKNOWNPLANET666.TUMBLR.COM

EDM má oproti klasickýmu pojetí hudební produkce jednu obrovskou výhodu. Muziku je možný dělat třeba i v letadle. Neuvěřitelná fl exibilita a schopnost přesouvat se z místa na místo bez velkých nákladů, protože DJs nic nepotřebujou. Nootebook, zvukovku, cédéčka, kufr s věcma a letenku první třídy. Pavoučí síť parties po celým světě skýtá možnost být na turné téměř nepřetržitě a přesouvat se hbitě mezi Spojenýma státama, Asií, Evropou, Jižní Amerikou, kamkoliv, kde partymilové lačně prahnou po celonoční euforii.

Hudba k apokalypseSex Cult rovná se Designer Drugs. Designer Drugs rovná se Michael Vincent Patrick a Theodore Paul Nelson. Být z East Coast znamená v taneční hudbě skoro to samý co v hip hopu, minus války gangů, nenávist, střílečky a zbytečný úmrtí. A ještě ta estetika je jiná, zřejmě zapříčiněná tím, že v Kalifornii svítí slunce. Původně undergroundová taneční scéna kolem Dim Mak a Stevea Aokiho (těm se budeme věnovat po prázdninách) má sice svoje punk a hardcore kořeny, ke kterým se pořád hlásí, nicméně naprosto markantní příklon k mainstreamu je znát. Není to jen tím, že jedou čím dál víc featuringy s hiphopovýma hvězdama a že parta kolem Dim Mak a Aokiho našla extrémní zalíbení v dutch house. Designer Drugs se sice rádi vozí limuzínama a parodujou gangsta styl, ale je to spíš intelektuální a snobská legrace, protože bejt z East Village v New Yorku znamená bejt takovej. Demonstrujou, že by chtěli bejt bohatý a slavný, ale vlastně jsou to dva obyčejný kluci, který baví helikoptéry a limos, a hlavně dělat bordel na parties. Jestli Dim Mak jde klikatou cestou k nekomplikovanýmu měknutí a obrušování hran, tak Designer Drugs (potažmo celá Sex Cult parta) jdou opačným směrem. Jestliže si právem vysloužili prestiž a dobrý jméno bezpočtem remixů, který byly povětšinou popovějšího charakteru, jejich vlastní produkce je čím dál tím temnější a naléhavější. Sami trochu sarkasticky glosujou, že dělají hudbu k apokalypse. Jejich debutová deska Hardcore/Softcore z roku 2011 a klipy k některým trackům to dokládají celkem výmluvně a v jedné z věcí mimochodem hostuje i náš starý známý Justin Pearson z The Locust. Zajímalo mě, co si jako reprezentant oldschool hardcore myslí o spolupráci s Designer Drugs a vůbec o tomhle fenoménu křížení EDM a screamo, a to nejen co se týče hudební stránky, ale i té ideologické, která je pro hardcore veledůležitá. Říká, že Michael s Theodorem jsou jenom rozmazlený frackové, co lítaj po celým světě a snažej se do svý plastický hudby bez jakýkoliv hloubky a sdělení implementovat nějaký zajímavý prvky. A je jim úplně fuk, odkud jsou a jakej je jejich původní smysl. Moje vnímání Designer Drugs je tak někde napůl cesty mezi Justinovým názorem a mojí částečnou pohlceností důmyslnou estetikou a masivním soundem, kterej navíc nese prvky něčeho, co pop není ani náhodou a jde z toho trochu strach. Hudba Designer Drugs v sobě nese znaky 90s hardcore a ctí punkový kořeny, ale přitom je určená pro taneční kluby a parties. Není náhoda, že ten agilnější z nich (Michael) má i kapelu Kloaks, ve který hraje na basu. Kloaks jsou fascinující odbočkou do světa goth a shoegaze, což vlastně jen podtrhuje, proč jsou Designer Drugs na taneční scéně tak výjimečný, a zároveň vysvětluje, odkud se berou v jejich striktně tanečních tracích na první pohled tak nepatřičný prvky a goticko-industriální nihilistická temnota. No a od remixování, DJování a produkování tracků není daleko k založení vlastního labelu, na kterým se můžou producírovat všichni kámoši a další talentovaný hejsci. Sex Cult je dostatečně provokativní název, obsahuje mentálně retardovanou představu

novodobýho kultu a sexuální podtext. A ten prostě k taneční muzice patří, ať už lezete na přitroublý akce typu White Sensation, nebo na undergroundový parties v temným a nebezpečným Chapeau Rouge.

Pilíře, na kterých to stojíMožná je tedy načase si kromě Designer Drugs představit pilíře jejich slizkýho gangu. Tohle je celej jejich roaster – PLS DNT STP, Skitsnygg, Your Dirty Habit, Cerebral Vortex, Alvin Risk, Richie Panic and UFO, Deadbots, Black Matter, roeVy, Tom Deluxx, Cyberpunkers, Team Jaguar, Fat & Ez, Whorer House, Monolith – ale

my se samozřejmě budeme věnovat jenom těm, co jsou nejvíc vidět nebo jsou nějakým způsobem nejvýraznější.

PLS DNT STPSvětlo zhaslo a hudba zešílela. Otočila se k němu a řekla Prosím, nepřestávej! Stroboskop byl tak oslepující, že málem zapomněl, jak se vlastně potkali. A najednou tu byl poslední song večera. Poslední šance tančit. Otočil se k ní a řekl Prosím, nepřestávej! Haha, tenhle obtloustlej obrýlenej magor je rozhodně všechno, jenom ne sexy, a v tom je to kouzlo. Je to soutěž, kdo vymyslí nejdebilnější název pro neexistující sound. Dubstep, future ghetto, grunge bass. Ale jo, všechno to nějak sedí, základ je dubstep, ale je to neurvalejší než klasickej fi lthy dubstep. Hravost, sarkasmus, nadsázka a nadstavba. To je to pojítko, který vymezuje všechny věci na Sex Cult. Je to jiný, divný. PLS DNT STP dělal mrak remixů pro Sex Cult famílii i mimo ni, vydal nějaký to EP a pravidelně vyhazuje mixtejpy, který nazývá Information Overload. A ze všeho nejradši má Danziga, haha. Tak to všem musí bejt hned jasný, co to je za zvířátko.

SKITSNYGGDalší goofy pomatenec, co vypadá, jako by zdrhnul z nějakýho děsně vtipnýho osmdesátkovýho středoškolskýho fi lmu. Sám se zařazuje mezi novou vlnu EDM, který se říká grind-house. Co to přesně je, se mě neptejte, sám nevim, ale fakt je, že Skitsnygg se s tím vůbec nemaže. Ve věku dvaadvacet let vymetá všechny prestižní undergroundový parties po celým světě

jako starej mazák, oblíbenej je v Asii, stejně jako DD. Pochopitelně produkuje svoje vlastní tracky a jeho EP Devastation nedělá názvu ostudu ani omylem.

BLACK MATTERBlack Matter je samozřejmě pseudonym. Tenhle mladej, třiadvacetiletej DJ a producent, vlastním jménem Jesse See Tai, se na scéně pohybuje neuvěřitelně dlouho – dávno předtím, než si mohlo jeho předchozí alter ego Jesse Jamz dát svůj první legální drink. Zrovna mi psal, že už není u Sex Cult, ale že chystá velký věci, což v jeho případě rozhodně nebude nadnesený. Vždycky brilantně míchal East Coast a West Coast style – trashelectro, ale poučený dutchhousem, tedy masivní basy a občas houseový vokály přesně v tý rovnováze, aby to nezačalo otravovat. Bude zajímavý sledovat, kam se bude dál posouvat.

MONOLITHVlastním jménem Darren Hanson, začal remixovat a produkovat electro tracky z nudy. Pořád studuje, a hlavně je kytaristou a zpěvákem už zmíněný kapely Kloaks. Když si člověk poslechne mixtape, kterej umíchal pro Lil Death, je mu jasný, že tady se vaří z trochu jiných ingrediencí, ale vlastně to do sebe všechno náramně zapadá. Musel jsem se v duchu usmívat, když jsem vedle sebe slyšel tracky od polský punkový legendy Siekiera, Mount Sims, fi lmovýho Ennia



pop /

Morriconeho nebo gotický freaky Light Asylum. A když mi Darren řekl, že se strašně těší na novou desku A Place To Bury Strangers, musel jsem jít a pustit si jeho Judas/Ghost singl ještě jednou. Ne, všechno je, jak má bejt. Je to jeden z nejprogresivnějších electro producentů vůbec, nejenom ve stáji Sex Cult.

Tento časopis není nafukovacíA tak bych mohl pokračovat dál, ale nemůžu, nemám místo. Sex Cult je odvrácená strana diskokoule. Nenarozený dítě Cocteau Twins a Glenna Danziga. Nosí potrhaný tričko Misfi ts, vysoký kožený boty, goth make-up, ale přitom uctívá módní návrhářskou špičku současnosti. Libuje si v deathmetalový estetice a obrácenej kříž je pro něj ikonografi cká propustka do jinýho světa. Sex Cult. Jo,

málem bych zapomněl na to, co jsem zmiňoval na začátku. Proč jsem si vybral zrovna tenhle label? Black Matter mi věnoval jeden ze svých úspěšných mixtapes Vision pro můj rádiovej pořad Evil Heat. Monolith umíchal pro ten samej pořad jeden exkluzivní mixtape. A nakonec excelentní grafi k, kterej navrhuje většinu jejich obalů, log a vizuálů – Andrew Tremblay – nakreslil i geniální ilustraci k mýmu článku. Tohle číslo RedWaye je kolaborací a všelijakým propojováním přímo prolezlý a zvlášť pro tyhle stránky to platí dokonale a beze zbytku!

http://sexcultrecords.com/http://unknownplanet666.tumblr.com/

soutěž /

uvádí SOUTĚŽ O 10 CEN!

NEBO TAKYMŮŽETEVYHRÁT!

Česká značka Nugget Clothing Systems se zaměřuje na produkci zboží souvisejícího se snowboardingem, skateboardingem a hudbou. Ručí za perfektní kvalitu a jedinečný styl, což můžete zkontrolovat i vy, pokud si u nich něco koupíte.

Zjistěte, v kterém roce byla firma Nugget založena. Odpověď nám pošlete [email protected] 30. června.NEZAPOMEŇTE PŘIPSAT SVOJI ADRESU, JINAK NESOUTĚŽÍTE!

téma / ILUSTRACE: ICAN HAREM

METRO

Musíte projít bezpečnostním rámem, vaše taška nebo batoh scannerem. Vlezete do vagonu, po zemi se plazí malé děti, rodiče je drží na vodítkách jako psy. Ženy se líčí. Rtěnku, pudr a tvářenku nanášejí vždy v několika silných vrstvách. Tlačenicí procházejí: žebráci s harmonikou, ženy prodávající lupy na čtení, mazání na klouby, žvýkačky, nějaké pilulky, učebnice matematiky, čokoládu. Nakonec přistoupí ještě chlapík s batohem, ve kterém má reprobedny. Ovladačem přepíná skladby a ty pak prodává vypálené na cédéčkách za deset pesos. Všechno v metru stojí deset pesos.

SStojí proti sobě jako kohouti v ringu. Namíssto ostrruh aale mají naolejované svaly a pestrobarevnéé maskyy. ZZápasníci lucha libre – zápasů ve volném sstylu – ppatří mmezi nejpopulárnější sportovce v Mexiku. HHrají ve ffilmech, kážou v kostele a jeden se málem stal mmexickým prezidentem.

V MEXIKUJE VŠECHNO


téma / TEXT A FOTO: HONZA GEBERT

ZÍTRA

Obchod Zítra se nachází, neznámo proč, v městě Oaxaca.

Před oprýskanou arénou Coliseo uprostřed mexické metropole Mexico City se obyčejně motá jen několik opelichaných psů. V neděli je tu ale nezvykle živo. Stánkaři vybalují masky a trička s nejslavnějšími zamaskovanými hrdiny, kteří jako by vypadli z komiksů, z repráků duní těžký rytmus reggaetonu a trojice mlčenlivých pořadatelů v černých oblecích si od vchodu nedůvěřivě prohlíží rostoucí dav. Za necelou hodinu má začít divoký zápasnický tanec lucha libre neboli zápas ve volném stylu. A fanoušci dobře vědí, že právě teď přichází chvíle, kdy mají příležitost dotknout se své zbožňované hvězdy.Rudá vrata arény se pomalu otevřou a před natěšené publikum na ulici předstoupí Démon. Svalovec v červenomodré masce vycení zuby, zatne svůj obrovský biceps a pomalu se otočí kolem své osy, aby si ho zájemci mohli pohodlně vyfotit. Lidé okolo okamžitě chápou a na Démona se snáší sprška blesků. Přichází další hrdina zápasu přezdívaný El Guapo neboli Hezoun s vlasy sčesanými dozadu. Davu ukáže ještě mohutnější biceps, než má Démon. Pořadatelé pokynou, lidé sborově vytahují z kapes lístky a cpou se skrz koridor do útrob temné arény, která připomíná dvoupatrový gladiátorský kotel s malým osvětleným ringem uprostřed. Na něm stojí v řadě pět holek v bikinách, kroutí zadkem a mávají cedulí s nápisem „první kolo“. Zápas může začít.

Lucha libre uviděli diváci v Mexiku poprvé ve třicátých letech. Jeden texaský promotér sem tehdy přivezl skupinu zápasníků amerického wrestlingu a podívaná na pomezí sportu a cirkusového představení Mexičany uhranula. Byla totiž lidem povědomá, podobné rysy měly i každoroční rituální souboje v domorodých společnostech téměř po celé zemi. V horách ve středním Mexiku je kupříkladu dodnes živý „tanec jaguára“. Zápasníci se před celou vesnicí jednou za rok poperou v maskách a jejich boj při troše fantazie docela připomíná zápasy, které se

každou druhou neděli odehrávají v aréně Coliseo v Mexico City.Mexičané si americký sport předělali k obrazu svému a zapojili do něj své staré tradice. Daleko víc než jejich američtí sousedé lpějí na tom, aby každý zápasník měl svou vlastní jedinečnou masku, stejně jako při domorodých rituálech, a svou vlastní image. Nikoho příliš nezajímá, jak se zápasníci ve skutečnosti jmenují, co mají napsané v občance, kolik mají dětí nebo jakým jezdí autem. Podstatná je pouze osobnost, do níž se zápasníci v aréně převtělí. I z jinak nezajímavého člověka, který není vtipný, chytrý, hezký ani bohatý, se ve třpytivé masce a plášti může stát v ringu obdivovaná celebrita jako Démon anebo Hezoun.„Dovolte mi, dámy a pánové, abych při této příležitosti přivítal hvězdu prvního kola,“ říká do mikrofonu mladý pořadatel s účesem na dikobraza. „Vypadni, prcku!“ zakřičí na něj kdosi z publika. Do ringu zatím vlétne vazba v zeleném plášti s jaguáří maskou na hlavě, postaví se ke sloupku v rohu ringu a zabuší si do prsou. Za chvíli skočí do ringu další, asi o padesát kilo těžší svalovec, a dřevěná podlaha zaduní. Pravidla boje jsou pokaždé stejná. V aréně spolu soupeří dvě skupiny zápasníků. Jedněm se říká „ranaři“, mají obrovské svaly, moc nemluví a jsou o poznání méně hbití než jejich protivníci „technici“. Ti jsou naopak drobnější, zato dobře skáčou, házejí salta a před úderem „ranařů“ občas dokážou zavčas uhnout. Podobně jako v onom domorodém rituálu „tanec jaguára“ představuje jejich souboj pro diváky něco jako náhradní realitu. Většina Mexičanů totiž ve skutečném životě spíše rány dostává, než dává. Lucha libre tak pro spoustu lidí může být únikem do fantaskní hry, kde dobří vítězí a zlí dostávají na frak. Popularita luchy libre jde ruku v ruce s chudobou. Největší oblibě se těší mezi lidmi na dně společnosti. I když má dnes v Mexiku skoro každý co jíst (Mexičané jsou podle statistik vůbec nejtlustším národem

na planetě) a skoro každý má střechu nad hlavou, stále žije většina obyvatel Mexico City pod hranicí chudoby. V praxi to znamená, že rodiče často nemůžou posílat své děti na střední školy a na univerzity. Bez vzdělání pak děti nedostanou o moc lepší práci než jejich rodiče a zůstávají chudí. V zápasech lucha libre ovšem platí jiná pravidla. Stačí mít svého zamaskovaného hrdinu. A ten v přímém přenosu při troše štěstí může porazit i daleko silnějšího nepřítele.

Zápasníci lucha libre znamenají pro Mexičany mnohem víc než pouhé sportovce. Jsou chodícími ikonami. V padesátých letech dvacátého století vzniklo v Mexiku celé jedno velké filmové odvětví se zamaskovanými zápasníky v hlavních rolích. Na nejznámější snímky s lákavými názvy „Santo proti upířím ženám“ nebo „Modrá maska a invaze Marťanů“ se hrnuly miliony diváků. Stejně populární jsou dnes i někteří bývalí zápasníci, kteří se svým kostýmem a maskou bojují za „lepší“ Mexiko. Zápasník, který si říká Super Animal neboli Velké zvíře, kupříkladu bojuje za práva býků v arénách, bojovník s duhovou maskou a přezdívkou Supergay pro změnu bojuje za práva homosexuálů. Jeden bývalý profesionální zápasník zase káže v katedrále nedaleko Mexico City pod přezdívkou Otec Bouře.Populární začali být zápasníci i v politice: po ničivém zemětřesení v roce 1985 zůstala velká část města v troskách a vláda nebyla schopna sehnat pro lidi náhradní bydlení. Sdružení několika zničených čtvrtí se proto rozhodlo nominovat na prezidenta vlastního kandidáta, který by jim pomohl. Měl rudou masku, rudé zápasnické kalhoty a přezdíval si Superbarrio, hrdina ze sousedství. I když nakonec nezvítězil, ukázal, že mezi arénou a skutečným Mexikem není skoro žádný rozdíl.


KLIMATIZ ACE

Venku je 40 °C, řidiči klimatizují autobusy na 15 °C. Kdo v životě neměl angínu, teď ji dostane.

Na severu Mexika hudebníci užž desítky let zpívají o přesstřelkácch a pašerácích drog. Z něěkterýchh se staly dokonce popové mmegahvvězdy, plní stadiony a prodávaají statissíce desek. Jenže v drogové válce ppřišla řada i na ně.



WC

Jenom Češi, co nebyli dál než v Chorvatsku, si myslí, že Mexiko je špinavá země. To, co se běžně povaluje na našich ulicích – vajgly, papíry, PET lahve, střepy, zvratky, psí výkaly –, nevidíte v Mexiku nikde, ani v té blbé Tijuaně hned za hranicemi. Veřejné toalety svítí čistotou a většinou je obsluhují tři „hajzlbabky“. Jedna vybírá peníze, druhá podává toaleťák, třetí ručníček.

Zpěváka Sergia Vegu si nebylo možné splést – z domu nikdy nevykročil bez koženého pásku, košile, kalhot od Versaceho, úzkého knírku nad horním rtem a revolveru dvaatřicítky za pasem. O to víc jej muselo překvapit, když se z rádia dozvěděl zprávu jak ze špatného snu. Hlasatel oznámil, že zpěvák měl být před několika hodinami zavražděn. Sergio se rozhodl fámu okamžitě vyvrátit, než se rozšíří po celém Mexiku. Zavolal do rozhlasové redakce a v přímém přenosu posluchačům řekl, že je naprosto v pořádku a právě je na cestě za svou starou maminkou. O několik hodin později se ale jeho osud skutečně naplnil. Sergiovo tělo bylo nalezeno pohozené v příkopu u silnice a prošpikované třiceti kulkami. Stal se dalším z řady zpěváků, kteří zpívají o obchodu s drogami. A skončil jako hrdinové jeho vlastních písní.

Mexiko má své méně vlídné stránky, kterých si cizinec při krátké návštěvě nemusí vůbec všimnout. Už z pohledu na mapu je jasné, že Mexiko je mostem mezi Jižní Amerikou, kde se vyrábějí desetitisíce tun drog, a bohatými Spojenými státy, kde se pro změnu drogy za těžké peníze prodávají. Ročně tu následkem konzumace drog umírají tisíce lidí. Pašeráci drog patří v Mexiku mezi nejbohatší lidi a jejich příběhy si občas skutečně říkají o to, aby se o nich skládaly písně (podobně jako se kupříkladu o vrahovi Kajínkovi natočil v Česku celovečerní film). Tak třeba Joaquín Guzmán, šéf zřejmě nejmocnější drogové organizace na světě, přezdívaný kvůli svému nízkému vzrůstu „Prcek“, se proslavil slavným

únikem z jednoho z nejstřeženějších vězení v zemi a dodnes je na svobodě. Jeho pašerácký kolega Amado Carillo zase ve strachu ze zatčení podstoupil náročnou plastickou operaci celého obličeje. Měla ho změnit k nepoznání. Několik dní po operaci ovšem náhle zemřel. Jeho nepřátelům se zřejmě podařilo dostat se do jeho blízkosti a do jídla mu přimíchat jed. Příběhy narkobaronů inspirovaly celý hudební žánr. Říká se mu narcocorrido neboli narkobalady. Vychází ze středoevropské polky, již do Mexika přivezli v 19. století shodou historických okolností čeští muzikanti. Sloužili na dvoře tamního císaře Maxmiliána, bratra Františka Josefa, který v té době vládl českým zemím. Polkový rytmus dnes v moderním hávu poslouchají staří i mladí, zní z nablýskaných aut i na vesnických tancovačkách. Obzvlášť na severu Mexika, kde se drogy pašují přes hranice. Zpěváci, jako byl Sergio Vega, zpívají o přestřelkách a boji mezi drogovými mafiemi, které se mezi sebou perou. A protože sami hudebníci mají k některým mafiánům blízko, jsou do bojů mezi gangstery zataženi také. Sergio měl podle neoficiálních zpráv mezi přáteli kupříkladu mafiány ze severomexického státu Sinaloa, a ležel proto v žaludku konkurenčním mafiánům z východního pobřeží. Zřejmě to byli oni, kdo ho nechal bez skrupulí popravit. Za posledních deset let bylo v Mexiku podobným způsobem zabito okolo patnácti populárních zpěváků. Jenže Mexičané v drogové mafii nevidí jen lotry, kvůli jejichž byznysu umírají lidé. Vidí v nich často i ochránce nebo idoly. Mafiáni totiž mají

z prodeje nelegálního zboží hromadu peněz, můžou si proto dovolit žít v luxusních vilách, jezdit hodně drahými a velkými auty a motají se kolem nich hezké holky. Chudí mladí Mexičané se je proto občas snaží napodobovat. Třeba v oblékání. Poté, co policie ukázala záběry několika zatčených bossů v tričkách polo (těch s límečkem), začali si je lidé masově kupovat a po celé zemi jdou nyní na dračku. Spoustu domácností dnes také zdobí obrázky nebo sošky Jesúse Malverdeho, patrona pašeráků a ochránce před nebezpečím.Mafiáni získávají sympatie i proto, že dávají práci. Odhaduje se, že pro ně pracuje asi každý stý Mexičan. Většinou pochopitelně za hranicí zákona. Na spodku kartelového výrobního řetězce stojí zemědělci a řadoví pašeráci, jejichž pohnutky ke spolupráci s mafií přímočaře shrnula ve své narkobaladě kapela Las Pumas del Norte neboli Pumy ze severu: „Abych měl prachy, vrhnul jsem se na pašování, už jsem nechtěl žít v chudobě a poslouchat dál sliby. Vedl jsem spořádaný život, ale málem jsem umřel hlady. Dnes mám prachy a žiju si jak král. Jsem zemědělec jako dřív, jen teď seju jinou bylinu.“ Krom armády chudiny ze středního a severního Mexika berou kartely do svých řad stále více právníků a ekonomů s diplomy ze špičkových univerzit a rovněž skladatelů narkobalad, kteří by třeba jen mezi řádky velebili svého mafiána a utahovali si z jeho konkurentů. Někteří z nich, jako byl Sergio Vega, za to pak ovšem tvrdě zaplatí.


HYGIENA

Každý, ale opravdu KAŽDÝ prodavač pouličního rychlého občerstvení má a) igelitové rukavice, b) zakryté vlasy, c) vousy zajištěné proti padání takovým jako držátkem, d) zásadu nesahat stejnou rukou na jídlo a na peníze. Taky mají – kromě těch úplně nejchudších – na všechno malé ledničky. Úroveň našich stánků s párky v rohlíku těžce zaostává…

Zatímco Česko patří mezi jednuu z nejrovnostářštějších zemí na ssvětě, Mexiko je naopak plné nerovnossti. V těěsném sousedství tu žijí chudáci i neskkuteční boháči, kteří ale nejsou tolik naa očích. Bývají schovaní za zdmi svých střeženýých sídeel anebo prestižních soukromých šškol.



KOMÁŘI

Jsou zřejmě vysoce inteligentní, protože útočí jenom na turisty, na gringos. S místními žijí v míru.

Carolina je hezká holka, mluví plynně anglicky a francouzsky, jezdí černým audi s koženým polstrováním a má ráda charitu. Jen v drobnostech se odlišuje od většiny svých spolužáků z nejdražší univerzity v Latinské Americe, Instituto Tecnológico v severomexickém městě Monterrey. Kdokoliv projde touhle institucí, má dveře do blahobytné budoucnosti dokořán otevřené. Studoval tady před nedávnem nevlastní syn bývalého prezidenta Vicenta Foxe stejně jako většina ekonomické elity Mexika. Absolventi nemají problém najít dobře placené místo v mezinárodní korporaci anebo si založí firmu vlastní.Carolina má ambice dosáhnout výš než ostatní v rodině. Její táta je známý podnikatel z milionového města Mazatlán na tichomořském pobřeží a už několik let je federálním poslancem a dobrým známým současného prezidenta Felipeho Calderóna. Carolinin táta si bez problémů mohl dovolit zaplatit Carolině roční stáž na škole ve Francii a strávit s ní a celou rodinou Vánoce na lyžích v americkém Coloradu. Zatímco spoustu Mexičanů nikdy neviděla sníh, bohatí si naopak zakládají na tom, že lyžovat umějí a je to pro ně docela normální. Asi jako pro Evropany.

Rozdíl mezi Carolinou a lidmi z ulice je patrný taky v oblečení. Carolina ví, že na svatbu bráchy si musí vzít opravdové večerní šaty, botičky na jehlách a na hlavě si musí nechat od soukromé kadeřnice vykouzlit komplikovaný drdol. Od slečny z vyšší společnosti se to prostě očekává. Stejně dobře Carolina ví, že

naopak na odpolední nedělní party u bazénu má jít s bezstarostnou náladou, měla by si vzít třeba šortky a tričko, které vypadá sepraně, přitom bylo ale docela drahé (což samozřejmě všichni ostatní vědí). Umět se vhodně obléknout znamená v Mexiku mnohem víc než splnit společenskou normu. Právě na oblečení se totiž nejlíp pozná, kdo je „fresa“ – tedy bohatý – a kdo je „naco“ – tedy pouhý buran, který si na bohatého jenom hraje.

Obrázky ze svateb bohatých anebo mejdanů zlaté mládeže u bazénu mají přinejmenším jedno společné: většina jejich účastníků je ve srovnání s lidmi z ulice o poznání bělejší. Carolina by se klidně mohla vydávat za Američanku nebo Francouzku. Podobně v mexickém kongresu je většina poslanců bílých, navzdory skutečnosti, že naprostá většina Mexičanů má indiánskou krev a vypadá docela jinak. Bohatství ve španělských koloniích v Latinské Americe nikdy nebylo rozdělené ani trochu rovnoměrně jako v Evropě. Lépe na tom vždy byli přistěhovalci z Evropy nebo Spojených států. Majetek se v těchto rodinách dědí po generace a jen nejschopnějším míšencům se podařilo prodrat mezi ekonomickou elitu země. Když se Caroliny zeptáte, co jí na Mexiku vadí, odpoví vám, že je to nedostatek „kultury“. Bohatí se ale od chudých odlišují nejen oblékáním a barvou kůže. Mají především odlišný pohled na svět. Chudí Mexičané (a těch je většina) si musejí složitě obstarávat živobytí už od dětství a na nic jiného jim prakticky nezbývá čas. Carolina poslouchá stejnou hudbu jako její vrstevníci v Evropě (v autě

má nejradši naplno puštěné první album Edwarda Sharpa a jeho Magnetic Zeros) a jen z recese by si pustila mexickou dechovku nebo reggaeton, tedy typickou hudbu buranů „nacos“. Uvědomuje si svoje výsadní postavení a pokládá za svou povinnost dělat dobrovolnici na různých sociálních projektech, například čas od času vozí se skupinou spolužáků léky a jídlo do zapomenutých komunit. Rovná si s chudými Mexičany ale zřejmě nikdy nebude. Narodila se zkrátka jinam. A kdyby svoje černé audi nabourala, dostane nové.


KOUPÁNÍ V K ARIBIKU

Na břeh Laguny de Bacalar si Mexičané vozí obrovské koše s jídlem, pivem, tequillou a většinou i boomboxem o velikosti menšího peřiňáku. Roztáhnou skládací židličky, stolky a slunečníky, piknikují, občas něco nabídnou turistům sedícím o sušenkách a vodě opodál, zazpívají si, zasmějí se, pak si zují boty a jdou do vody. Ve svátečních šatech, v džínách s páskem, v košili s kravatou, ve školní uniformě, prostě v tom, v čem přijeli. Plavky se v Mexiku zatím moc nechytly.

SStát se migrantem znamená opustit domovv i rodinnu. AA vykročit do neznáma. Z Mexika se bez dookumentů vvydá ročně za prací na bohatší sever kolemm půl milionu llidí, tedy zhruba tolik, kolik jich žije třeba v Brně. MMusejí ppři tom projít vyprahlou pouští a svěřit svůjj osud ddo rukou nevyzpytatelných pašeráků lidí.



V W BEETLE

V jedné ulici jich parkuje třeba i patnáct za sebou. Všech možných barev, potisků, výzdoby a technického stavu. Brouk je pravým symbolem Mexika, nenechte si namluvit nic jiného.

Paolovi ještě nebylo ani dvacet jedna, a už stihl zažít věci, které zná člověk jen z kriminálních filmů. Dva roky se živil jako převaděč lidí, což je v Mexiku pochopitelně nelegální. S dalšími kolegy pašeráky převedl pouští desítky lidí z Mexika i z menších zemí ve Střední Americe. Teď už toho má ale po krk a sám chce ze země zmizet. „Viděl jsem ošklivé věci a chci pryč,“ říká mi a opírá se při tom o betonovou zeď u železničního přejezdu v západomexickém městě Guadalajara.Většina z migrantů cestuje bez dokumentů, protože získat vízum do Spojených států, s nímž má Mexiko severní hranici, je složité. Úřady většinou Mexičanům nevěří, podezírají je, že do Států chtějí jen proto, aby se zde usadili a začali načerno pracovat. Jistý důvod k nedůvěře tu je. Ve Spojených státech žije dnes okolo dvanácti milionů nelegálních přistěhovalců a většina z nich je právě z Mexika a ze Střední Ameriky.

Bez dokumentů nezbývá migrantům než se vydat na dlouhou cestu mimo oficiální přechody a svěřit svůj osud do rukou nevyzpytatelných pašeráků, jako je Paolo. „Chceme většinou asi čtyři sta dolarů za člověka,“ říká. Opodál postává hlouček migrantů, kteří cestují na střechách vlaků ve dne v noci, vyprahlou kaktusovou pouští i tropickými vlhkými údolími podél pobřeží. Cesta do USA je ze středního Mexika dlouhá kolem osmi set kilometrů a může jim trvat až tři týdny. Vědí, že naskočit na vlak je nejlepší v noci, teď tedy mají ještě několik hodin na nicnedělání. Mlčky kouří a nechávají kolovat láhev čirého alkoholu. Jsou zranitelní jako cyklista na dálnici plné aut. Na obou stranách hranice jim jde po krku policie a nikdo, ani

příbuzní, často nevědí, kde se zrovna nacházejí, aby jim mohli případně poslat pomoc. Pašerák je může při sebemenším náznaku prozrazení okamžitě opustit a vydat napospas drsné poušti. Bez vody se tu nedá přežít déle než dva dny.

Proč se tedy tolik lidí do tak velkého rizika pouští? Rodrigo, třicetiletý muž s křížkem na krku a žlutou pláštěnkou přes ramena, cestuje vlakem na sever už potřetí. Při posledním pokusu ho těsně za hranicí sebrala americká patrola. „Odvezli mě k hranicím, tam mě převzali mexický policajti a jel jsem domů. Ale teď se mi to podaří,“ říká odhodlaně. Přichází z malého města ve středním Mexiku. Pracoval jako umývač aut na benzince, dělal taky dělníka na stavbě. Práce měl doma docela dost, sehnat ji v Mexiku není až tak velký problém. I když se o Mexiku dlouho mluvilo jako o zaostalé zemi, už dávno to není pravda. Dnes je desátou největší ekonomikou na světě, pokrok je vidět na každém kroku. Rozrůstá se ale především skupina velmi bohatých lidí a také střední vrstva. Ke spoustě lidem, jako je Rodrigo, a zřejmě k většině Mexičanů, ovšem lepší příležitosti a blahobyt přicházejí jen pomalu. Aby uživili rodiny nebo si našetřili peníze třeba na dům nebo na auto, vydávají se pracovat do nejbohatší země na světě, která jim leží přímo za humny.

Rodrigo už několik let pracoval ve městě New Orleans na jihu Spojených států. Poprvé před šesti lety, kdy se oblastí prohnal hurikán Katrina, který protrhl hráze a nedaleké jezero, a kanály pak zatopily město na několik týdnů. Polovina obyvatel se nevrátila, druhá polovina

se rozhodla dát své město znovu do kupy. A protože nejlevnější pracovní silou v dnešní době jsou v Americe právě nelegální migranti z Latinské Ameriky, zněla na stavbách víc španělština než angličtina. Rodrigo tu práci našel taky. Opravoval střechy, noci trávil v přívěsu s několika dalšími dělníky. Moc neutrácel. Část peněz si odkládal, zbytek posílal jako příspěvek starým rodičům na venkově. Jednoho dne se ale v místním baru opil a porval. Chytla ho policie a on musel zpátky do Mexika. Od té chvíle už přestal mít i jen teoretickou šanci na získání amerického víza. Přesto se chce vrátit, i za cenu většího nebezpečí.

Bývalý pašerák Paolo, který poznal migraci z jiné strany než Rodrigo, by raději našel normální práci. Pašeráci jako on totiž většinou pracují pro mocné drogové mafiány. Ti v Mexiku ovládají dnes už nejen pašování drog, ale i pašování lidí a pirátského zboží, jako jsou třeba filmy. Paolo měl velice drsné šéfy, od nichž se chce už radši držet dál. „Nechají tě jít, ale už se nikdy nesmíš vrátit,“ vysvětluje mi a vykukuje zpoza betonové zdi. Kontroluje, jestli se už neblíží vlak směřující na sever. Podobných pašeráků jsou dnes v zemi tisíce. Jejich zlaté časy jsou ale zřejmě pryč – i když se skoro půl milionu migrantů za rok může zdát jako závratné číslo, není to žádný rekord. Statistici říkají, že je to nejnižší číslo za posledních deset let. I na Spojené státy dolehla hospodářská krize a není už tak jednoduché najít slušně placenou práci. Naopak země, jako je Brazílie nebo Mexiko, rychle rostou, bohatnou a proměňují se před očima. Není vyloučené, že se situace za pár let obrátí a Američané začnou jezdit za výdělkem na dříve zaostalý jih.


SSvatá Smrt byla ještě donedávna undergrooundovýým kkultem pro kriminálníky, gangstery a prostiitutky. SS narůstajícím násilím v mexické společnossti ( jen zza posledních šest let bylo v drogové válce zavražděno kkolem padesáti tisíc lidí) se však pod její ochranu zzačalo uchylovat stále více lidí.

Obrázky a sošky Svaté Smrti se prodávají na každém rohu. Přibližně tři miliony Mexičanů se k nim denně modlí v pouličních svatyních nebo si je pořizují domů za účelem ochrany, jakou jim dřív poskytovala například Svatá Panna Guadalupská. Stoupenci kultu tvrdí, že jejich víra je pouze novou verzí katolického náboženství, což ovšem katolíci nemohou přijmout – do Svaté Smrti se totiž promítá příliš mnoho ze starých předkřesťanských kultů. Mezi všemi svými bohy uctívali Aztékové i Mictlantecuhtliho a Mictecacihuatlu, pána a paní říše mrtvých, které často zpodobňovali jako kostry. Tito vládci podsvětí vyžadovali od svých věřících oběti, což právě činí i dnešní

vyznavači Svaté Smrti. Nejčastěji zapalují svíci a na oltář pokládají alkohol, bonbony, čerstvé květiny, ovoce a tabák. Vrcholnou obětí je pak cesta věřícího do svatyně po kolenou nebo po břiše. Svatá Smrt drží v rukou různé symboly své moci – zeměkoule odkazuje na její vládu nad světem, váhy na spravedlnost ( jen před smrtí jsme si všichni rovni), přesýpací hodiny zase na čas, který je každému z nás vyměřen, kosa je jejím tradičním pracovním nástrojem atd. Svůj význam má i barva pláště: zlatá symbolizuje peníze a úspěch, bílá mír, rudá lásku a vášeň. K zeleně oděné Smrti se modlí ti, co mají problémy se zákonem, žlutou vyhledávají prosebníci o uzdravení a černou ti, co buď potřebují

ochranu před kouzly, nebo naopak žádají o pomoc při provozování černé magie. Taková modlitba, či spíše kletba, zní takto: „Svatá Smrti mého srdce, neopouštěj mě a poskytni mi svou ochranu. Nedej XY ( jméno nepřítele) chvíli klidu, sužuj ho každým momentem, dej mu pocítit pokoření a útrapy tak, aby vždy činil, co já chci.“

Mexičané Svaté Smrti přezdívají „Bílá holča“ nebo „Hubená“. Krutost, s jakou si drogové gangy vyřizují účty, a rostoucí počet nevinných obětí jejich válek udělaly ze smrti běžnou součást všedního života, důvěrně známou věc. A z této každodenní reality se zrodilo i nové chápání náboženských hodnot, nový kult.



Poslední dobou dělám trochu do betonu. Proč, to je zatím tajný, ale seznámila jsem se při tom s klukama, co tento na první pohled fádní materiál milujou a uměj s ním čarovat. Pracujou s grafi ckými betony, což navazuje na jejich zkušenosti s graffi ti a street artem, kombinujou beton s živou trávou a mechem, umělým kamenem

korianem, surovým železem, barevnými pigmenty a tak. Nejvíc kouzelný na tom je, že jejich beton dokáže čistit vzduch od škodlivých sloučenin oxidů dusíku a zároveň je i samočisticí, takže vypadá pořád jako novej. Kluci si říkaj Bifi a jejich příběh vypráví Honza.

eko / TEXT: HONZA, PECAFOTO: ONDREJ STRAKA, LINA NÉMETH, HONZAÚVOD A REDAKCE: M. OVERSTREETWWW.FACEBOOK.COM/BIFIKREM


Bifi vzniklo kolem roku 2005, kdy jsme s Pecou začali tohle jméno psát. Oba jsme z malého města na jihu Moravy, ze kterého jsme vypadli hned, jak to šlo. Peca zmizel už na gymplu a později se přestěhoval do Brna, kde začal na VUT studovat stavební fakultu. Na život si při studiu vydělával jako barman na Flédě a nespočtem dalších možných i nemožných prací. Já si gympl protrpěl doma, pak trochu nevěděl, co se sebou, takže jsem strávil rok v Brně na jazykovce, rok na scénografi i na DAMU a pak zakotvil jako grafi k v jedné pražské reklamce. Nakonec jsem trochu nepochopitelně vystudoval marketing ve Zlíně.

V té době jsme odjeli na pár měsíců do Ameriky, většinu času jsme promakali s Mexičany, Kubánci a černochy v hotelech Las Vegas, trochu procestovali Kalifornii a Nevadu, zastavili se v Bostonu a New Yorku. Byla to neocenitelná zkušenost s nevyhnutelnými ups and downs,

myslím, že jsme se tehdy naučili brát ze špatných věcí to dobré.

Práce v reklamce mě moc nenaplňovala, neviděl jsem za sebou nic, na co bych mohl být hrdý. Tři roky profrčely jak nic, do práce jsem chodil jako do fabriky, trávil tam dny i noci, dělal nesmyslnou nekreativní práci a mimo to neměl čas na vlastní život.

Peca si mezitím začal dělat doktorát se zaměřením na architektonické betony. Studuje a objevuje nové technologie, díky kterým je možné s betonem pracovat jinak než jako s obyčejným stavebním materiálem. Zjistili jsme, že kromě architektury a designu se beton dá využít i v tak nečekaných odvětvích, jako je například móda a podobně.

Koncem roku 2010 jsem dal v reklamce výpověď, Peca rozvolnil školu a odjeli jsme hledat štěstí

a sami sebe na Nový Zéland. Tahle zkušenost se ukázala být zásadní. Čekali jsme ráj na zemi, místo toho jsme se dostali na kolena, pak na dno a nakonec ještě níž. Přesto si dnes myslíme, že to bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát, abychom přehodnotili svůj přístup k životu. Zažili jsme i světlé momenty, poznali supr lidi a začali vymýšlet projekty spojené s betonem. Po návratu domů jsme se úspěšně zúčastnili soutěže vyhlášené společností Českomoravský beton s projektem betonových chorošů coby městských wi-fi hotspotů.

Beton se snažíme dělat naplno a k tomuto snažení se přidávají i další členové Bifi – writeři Piano 33 (automobilový designér), 73Wosk (malíř a všeuměl) a taky absolvent UMPRUM Martin Hašek. Beton je nekompromisní materiál, což se nám líbí, protože sami nekompromisně hledáme pocit svobody a naplnění.

Beton s příměsí oxidu titaničitého způsobuje čistění vzduchu na principu fotokatalýzy, což je obrácený proces fotosyntézy. Japonci spočítali, že 1 m² tohoto materiálu vyčistí tolik vzduchu jako 24 vzrostlých smrků. A teď si představte dům, blok domů, celé sídliště…

Beton je sexy. A dobrodružství, protože když beton naliješ do formy, nikdy nevíš, jestli to vyjde tak, jak má. Z mnoha příčin je výsledek vždy unikátní.


eko /

Pecova koncovkaHodně lidí se nás ptá, co to jako je, to Bifi . Jak to vlastně vzniklo a proč, a co tím chceme říct. Ale my to vlastně nevíme, protože zpočátku jsme nic konkrétního neplánovali, neřekli jsme si, že založíme fi rmu s takovým a takovým cílem. Všechno vznikalo spontánně, cítili jsme, že chceme dělat na společné věci, a neřešili, kam s tím chceme jít a co tím chceme říct. Myslím, že jsme ani nic říct nechtěli. Ono to hodně souvisí s graffi ti, kde lidi v crew taky píšou a malujou za společnou věc. U nás to bylo zpočátku taky tak, jenom se na to postupně začalo nabalovat víc věcí a tak to je – kdokoliv teď s náma spolupracuje, patří taky do Bifi . Asi tak…

Jinak jak říkal Honza, oba jsme vyrostli v malém

městě, oba nás vychovávali k tomu, že vyčnívat je špatné, protože pak si na tebe každý ukazuje. Sebevědomí a sebehodnocení jsou sprostá slova, nejlepší vlastností do života je být nenápadný, nenáročný, při zdi. S touto výbavou jsme se tedy my dva potkali a zjistili, že nám to nevyhovuje, že se cítíme být úplně mimo, že nikomu nerozumíme a nikdo nerozumí nám, že je asi něco špatně nebo že my jsme špatní… Snažili jsme se na tom pracovat a zjišťovat, kde vlastně je ta chyba.

U práce, pokud má za něco stát, je potřeba přijmout ten fakt, že končí až v hrobě. To na někoho může působit hrozně depresivně – pořád pracovat na něčem, na sobě, nikdy nepřestávat – a lidí, co to dokážou přijmout, je asi jenom málo, ale my jsme

v tom našli nejlepší (i když ne zrovna nejjednodušší) způsob života. Těžko se to popisuje, prostě jsme si ve vší pokoře zvolili za svůj materiál beton, protože je krásně pravdivý. Může působit buď strašně hnusně a nepřátelsky, nebo naopak jemně a pozitivně, to už právě záleží na člověku, který s tím dělá. Tož o tom je asi Bifi … O pravdě a kráse betonu, o dobrodružství a zkoumání, protože když beton naliješ do formy, nikdy nevíš, jestli to vyjde tak, jak má, a z mnoha příčin je výsledek vždy unikátní. Nevíme, jestli se nám s tím, co děláme, někdy podaří uspět. Už jsme si řekli, že je to vlastně jedno, že to může přijít na stará kolena nebo taky nikdy, ale oba bychom litovali, kdybychom do toho nešli. Někdy je to kurevsky těžké, jít si za tím svým, ale stojí to za to… a o tom je Bifi .

Kromě čištění vzduchu má beton Bifi i schopnost samočištění. Díky tomu si drží stálou barevnost a pořád vypadá jako nový.


Místo představovaní Mag vám radši popíšu genezi toho, jak jsme se seznámili. Je to celkem vtipná historka. Při mým neustálým objevování nových zajímavých grafiků

a ilustrátorů z celýho světa jsem díky oblíbenýmu blogu Actual Pain narazil na Icana Harema z Indonésie. Jeho věci mě tak bavily, že jsem se rozhodl mu napsat

a požádat o nějakou spolupráci. Kupodivu na druhý straně panovala neobvyklá vstřícnost a mimochodem mi bláznivej Ican napsal, že má v Praze kamarádku

a jestli ji neznám. Jasně, Icane, v Praze je jenom pár Magdalén a znám je všechny! Pche, to by byla velká náhoda. Pustil jsem to na chvíli k ledu, ale protože jsem

zvědavej jak MMakaK, mrknul jsem se na blog, jehož odkaz mi Ican poslal, a trochu mi spadla brada. Nejenom že její věci se mi hodně líběj, ale provokoval mě ten příběh „za“. Takže jsem si ji našel, napsal, domluvil si schůzku, která se zvrhla v nekonečný, zábavný a trochu pohádkový vyprávění s notnou dávkou exotiky a štiplavým podtextem absurdna. Říkal jsem si, že to si přece nemůžu nechat

pro sebe a že RedWay je vlastně super místo, kde nechat tuhle temperamentní a nadanou holku nechat mluvit. Tak se nechte vtáhnout do světa kouzel, voodoo,

bizarního streetartu a velkýho poznávání exotickýho světa.

Můj život je koncentrovanej komiks

rozhovor / AUTOR: KAY BURIÁNEKFOTO: BET ORTEN

Můj život je koncentrovanej komiks

Odkud jsi?Jsem rodilej Pražák z Bulharska. Narodila jsem se v Motole, ale když mi bylo půl roku, už jsem seděla v letadle do Bulharska, protože tatínek chtěl domů. Tam jsem byla do patnácti, takže mám bulharskou základku a půlku střední výtvarný školy, která byla skvělá. Když jsem se stěhovala, měla jsem strach, jestli tady takovou vůbec najdu. Nakonec to byla Hollarka – podobná atmosféra, dělalo se všechno od grafiky po malbu a to jsem přesně potřebovala.

Bylo těžký vrátit se do Čech?No, docela dost. Neměla jsem tu žádný kamarády, neuměla jsem pořádně jazyk… Když přišla Hollarka, už to bylo dobrý. Do Bulharska se pořád vracím, ale kamarádi, které jsem tam měla, se už stejně rozběhli po světě.

A k výtvarničině jsi inklinovala odmalička?Jo. Táta byl výtvarník a restaurátor a vedl mě k tomu, takže jsem do toho přirozeně zaplula. Nikdy jsem nechtěla dělat nic jinýho. Jo, ještě řídit letadlo!

Kreslila sis i ve škole při hodinách?Ano! Ale to snad dělaj všechny děti…

A co tě nebavilo? Co je při kreslení těžký?Slyšel jsem, že nakreslit nohu zepředu…Ruce a nohy jsou těžký. Já to umím, studovala jsem klasickou kresbu a malbu na akádě. V přípravce jsme od rána do večera kreslili figury, akty, ale nesnášeli jsme to.

Říkalas, že tvoje česká rodina hodně cestovala…Děda procestoval jako diplomat celej svět, nebyl snad jen v jihovýchodní Asii.

…a vyprávěla jsi mi i o babičce!No, do mý babičky byl zamilovanej Che Guevara. Balil ji. Von balil hodně ženských, byl to krásnej chlap. Babička byla moc hezká, malinká, černovlasá, prostě bohyně. Děda to věděl, ale byl tam jako diplomat a Che byl kámoš. Oni přijeli na Kubu, ještě když tam byli Američani. Děda pak měl v Africe nějaký obchodní záležitosti a babička s dětma zůstala na Kubě. Šla s mámou a tetou na pláž, a najednou přišli vojáci a povídají: „Musíte jít okamžitě domů, je revoluce.“ A byla. Takže děda se musel seznámit i s Castrem a udržovat pak přátelský vztahy. Máme doma spoustu fotek – babička, děda a Che…

Ty sama jsi ale taky hodně zcestovalá. Tématem tohoto čísla je Mexiko, kult Svatý Smrti, magie…Ty jsi Mexiko projezdila, viď?Byla jsem tam měsíc a půl. Nejdřív jsem s kamarádkou jela do Anglie sbírat brambory, potřebovala jsem si vyčistit hlavu po škole. Vydělala jsem si nějaký peníze a našla kamaráda, který chtěl do Venezuely. Už jsme měli všechno zařízený, jenže tam vypukly nepokoje, Chávez začal střílet do lidí, a tak jsem si řekla, že to rodině nemůžu udělat, a jeli jsme do Mexika. Tam jsme se rozešli, toho člověka jsem moc dobře neznala, ukázalo se, že je dost paranoidní, bál se jít někam večer, zkrátka jsme si nerozuměli, a tak jsem jela dál sama.

Nevadí ti cestovat sama?Vůbec. Jasně, musíš bejt vopatrnej, nedělat hlouposti, nenosit nějaký megafoťáky na krku, ale jde to, když nemáš vyloženě smůlu. Ale kamarádka byla v Mexiku, ve městě, kde jsem předtím byla a myslela jsem si, že je to takový ospalý indiánský městečko, a najednou se to nějak zvrhlo, zapatisti,

armáda, postříleli tam půlku lidí, její kamarády, se kterýma dělala pouliční divadlo, a ji neoprávněně zabásli. Čistá smůla.

Kdes všude byla?Jela jsem do Vera Cruz, ale tam se mi moc nelíbilo, takový centrum pro turisty, a tak jsem jela přes hory na jih.

Mluvíš španělsky?Dneska už líp, než jsem mluvila tehdy. Ale snažila jsem se a všichni byli strašně hodný. Já mám jenom dobrý zkušenosti. Pak jsem se seznámila s nějakýma německýma žurnalistama, a díky nim jsem se dostala na krásnou haciendu u moře.

Malovala jsi tam?Vůbec. Hodně jsem fotila, pak jsem tu měla i výstavu fotek z Mexika.

Mělas nějakou zkušenost s magií? V Mexiku? Tam ani ne. Spíš v Indonésii.

Tak Indonésie. Jak ses tam dostala?Do pražskýho klubu MeetFactory přijela z Indonésie skupina výtvarníků zaměřená na nový média. Jmenovali se HONF, House of Natural Fiber. Seznámili jsme se a oni nás pozvali na breakcorovej festival do Yogyakarty. Tam jsme byli tejden, pak jsme cestovali. Ale Yogyakarta se mi moc líbila, v životě jsem neviděla tak pomalovaný město. Každej den se mění. Graffi ti je tam legální, teda ne úplně všude, ale město to povoluje a graffi ťáci z celýho světa si tam jezdí zamalovat. Potkali jsme tam Francouze, Australany, Španěly… Místní graffi ťáci pořád jedou v gangsta stylu, malujou v noci a tak, i když vlastně nemusej, je to sranda. Hrozně jsem tam chtěla jet na dýl a kámoši mi řekli, že existuje stáž Darmasiswa pro celý svět. Tak jsem to zkusila a napsala si projekt, na jehož základě jsem dostala stýpko na universitu v Jogji. Musíš si sice zaplatit letenku, pojištění a tak, ale dávají ti peníze na každodenní život. Hodně jsem malovala a postupně se integrovala do streetartový enklávy. Přestěhovala jsem se na jih města, kde bydlí umělci, a jedna místní kamarádka mě seznámila se zakladatelem Survive Garage, co se jmenuje Bayu Widodo. Survive Garage je takový místní centrum. Malovala jsem mu stěnu, a tak jsem se mezi ně dostala.

Máš dobrej vztah ke graffiti?Spíš ke street artu. Já jsem graffiti nikdy nedělala. Nebaví mě tolik písmena, spíš určitý narážky na nějaký sociální i osobní záležitosti, společenský problémy, umění na ulici. Líbí se mi, že to je společenskej protest, ta sociální stránka graffiti, baví mě, že je barevný, a bejt po mým, bylo by všude, ale princip samotnej mě až tak nebaví. Já se třeba ani nemusím podepisovat, ale pro ně je tag základ. Podepisuju se Mag, krátce, někde v rohu, a obrazy ani nepodepisuju, zapomenu na to, nebo když už, tak zezadu, vepředu mě ten podpis ruší.

Tvoje věci jsou rozpoznatelný…Taky jsem to hledala, dlouho! Já tomu říkám koncentrovaný komiksy. Komiks vypráví příběh, a já ten příběh zcuknu do jednoho obrazu. Proto je tam tolik symbolů, to mě baví.

A součástí tý umělecký enklávy je i muzika?Každej umělec tam má band. Různý, rock, skáčko, reggae nebo metal… A všichni vyrostli na black metalu, to je absolutní fenomén…

…to je hodně vidět na jejich estetice.Absolutně. Když je v Jakartě blackmetalovej festival, tak to je svátek! Hudba a umění tam frčí hrozně moc.

Řekni mi něco o fenoménu black metal karaoke.S Icanem Haremem, díky kterýmu se my dva známe, jsem se potkala už při prvním pobytu, protože moderoval breakcorovej festival, na kterým jsme vystupovali. Byl fantastickej, dělal si legraci ze všeho, i z muslimů, až jsem se bála, že na něj vtrhne policie. Blíž jsme se seznámili při druhým pobytu. Chodil k nám na návštěvy, protože spolupracoval i s HONF, taky pro ně dělal plakáty, a hodně jsme si povídali. Zajímalo ho třeba období komunismu u nás, protože měl ze Sumatry zkušenosti s pronásledováním ze strany muslimů, vyhodili ho ze školy a tak. Teď studuje na ISI, tam chodí skoro všichni z týhle komunity, a do toho má black metal karaoke band, takže neprovokuje jen svým výtvarným uměním – dělá skvělej videoart –, ale ještě si dělá srandu i z black metalu, kterej má rád. Jsou dva, v tý kapele, a různě poskakujou, ječej, jsou pomalovaný a dělaj si prostě legraci.

To mě hrozně fascinuje…V Indonésii je karaoke obrovskej fenomén, stejně jako v Japonsku. Jakmile se lidi někde sejdou, spustí YouTube a zpívá se celou noc až do rána, od Nirvany přes Rage Against the Machine po Sonic Youth, ty jsou tam hodně kultovní. A samozřejmě hip hop... Ican si teď objevil Die Antwoord a je z nich úplně hotovej.

Vraťme se k tématu magie a mystiky…To bylo hodně zajímavý… Na univerzitě jsme byli taková mezinárodní skupina, skvělí lidi, ale nechtěla jsem bydlet s Evropanama, radši mezi místníma, abych poznala život. Ostatní bydleli přímo ve škole, než si sehnali jiný ubytování, a začalo to už tam. Nedaleko odtamtud je vulkán Merapi a profesoři studentům vyprávěli, že tam sídlí duch, stará ženská bez nohou. Spolužačky pak slyšely v noci různý divný zvuky a říkaly, že jim vstávaly vlasy hrůzou. Neviděly nic, ale prý to bylo fakt nepříjemný. A profesoři jim říkali, že to není nic zvláštního, že to je tam normální. Mají strašný množství duchů, mluví s nima, cítí je, a není Indonésan, který by nějakýho neviděl. Taky se bojí hřbitovů, protože věří, že se zemřelí mohou vracet, a zejména na vesnicích probíhá strašný množství různých rituálů včetně vyvolávání duchů – pořád tam silně funguje animismus. Moji profesoři, kteří byli všichni tři z Bali, mě varovali, hlavně před Sumatrou, abych si dávala pozor na chlapy. Když prý mě pozvou na kafe, abych si hned šáhla na dno šálku. Když bude studený, ne horký, jak by normálně mělo bejt, ať to prý nepiju, že udělali nějakej rituál, aby mě sbalili. Potvrdila mi to i kamarádka z Estonska, která studuje antropologii a na Lomboku, ostrově nedaleko Bali, se zaměřuje na magii a podobný věci. Tam prý kluci hodně uplatňujou magii na bílý holky, aby je dostali.

A funguje to?Ona říkala, že jo. Magie je hodně rozšířená i na jihu Jávy, v oblasti Banyuwangi, která je známá tím, že při pádu režimu tam byly obrovský etnický a náboženský konflikty. Ale ty konflikty tehdy byly prakticky na všech ostrovech. Muslimové chtěli tyhle magický věci vymýtit, což se jim mimochodem nikdy nepodaří, a za jednu krvavou noc zmasakrovali v Banyuwangi dvě stě čarodějů,


rozhovor /

Oblíbený fi lmyKing Kong, Undergrounda Arizona Dream od Kusturici

Oblíbený herciJohnny Depp, Faye Dunaway

Oblíbený knížkyHomérova Odysseia

Nejzásadnější deskyvše od The Cure, Depeche Mode,Red Hot Chilli Peppers, Nirvany a taky Michael Jackson, haha

Oblíbený jídlo musaka

Nejhorší noční můrauříznutá noha a černý noční les

Nejoblíbenější činnostmalování, slunění, plavání v moři

Nejvíc nenáviděný věci spojený se školoumatematika

vizitkaMagdalena Peševa se narodila v Praze v roce 1979, vystudovala postupně střední grafi ckou VŠVH, je úspěšnou absolventkou magisterského studia na AVU v Praze (obory malba a nová média), absolvovala stáž na École des Beaux arts, Metz, Francie, a ve školním roce 2010/2011 vyhrála roční umělecké stipendium v Yogyakartě v Indonésii. Momentálně je členkou umělecké multimediální organizace „a“. http://www.magdalena-peseva.blogspot.cz/

KDYŽ MI BYLO 13

protože údajně praktikovali magii. Prý dokážou neuvěřitelný věci – když tomu věříš. Když ne, nemají na tebe vliv.

Takže základní ochranou je, že tomu nevěříš?Tak mi to říkali. Ale nikdy si nemůžeš bejt jistej.

Ty věříš?Docela jo. Baví mě věřit v lidskej potenciál, že někteří lidi umějí to, co jiní ne. Myslím, že se to dá i logicky vysvětlit, že někdo má schopnost a dostatečnou moc, kterou dokáže zmanipulovat druhýho člověka. Věřím, že jsou lidi, kteří jsou vampýři, a zase jiný, který vydávají dobrou energii. A s trochou chytrosti se s tím dá zacházet.

Ještě jsi mi vyprávěla o takových speciálních místních démonech...Tuyul a jenglot. Tuyul je jednooký mimino, který krmíš mateřským mlíkem, a ono pak za tebe krade prachy. V Indonésii jich je moc, i v samotný Yogyakartě, spousta kamarádů mi o tom vyprávěla. Třeba jeden šel po ulici za nějakým člověkem, ze kterýho měl hrozně divnej pocit. Ten člověk měl něco na břiše, schovanýho, a na zádech hrb. Kámoše najednou napadlo, že by mohl mít u sebe tuyul. A jakmile mu tahle myšlenka prolítla hlavou, ten člověk se otočil a dlouze se mu zadíval do očí… Kamarád samozřejmě okamžitě utekl!

Takže tuyul krade prachy a umí vysát i kreditku…No, a má různý podoby, může se i proměňovat, třeba v prase. Ale to mi pak není jasný, jak jde prase do banky? Na tohle nevěřím!

A ten jenglot? Ten opravdu jde do banky a řekne, já jsem jenglot a chci prachy tady toho pána?Ne, nějakým tajným způsobem se proměňují v energii a pak působí. Ale říká se, že v bankách to mají složitější, snazší je okrást souseda. Takže všichni, i profesoři ve škole, ti říkají: „Nenechávej peníze doma, nebo si pro ně přijde jenglot!“ Jenglot má větší moc než tuyul. Vypadá jako malej děda, drží ho v takový klícce jako ptáčka a krmí ho lidskou krví. Nesmíš se mu dívat do očí, nebo se ti něco zlýho stane. Taky krade prachy, ale je mocnější. Je to jako smlouva s ďáblem. V tomto životě jsi mocný a bohatý, ale když jsi hinduista a věříš na reinkarnace, může se ti stát, že se za trest vrátíš třeba jako krysa.

Takhle to vypadá jako legrace, ale asi to tak úplně není. Bála ses někdy?Jenom na Sumatře. Někteří spolužáci se báli dost, ale s kámoškou Audrey jsme si z toho dělaly spíš legraci. Daly jsme si třeba pivko a šly v noci na hřbitov, jen abychom se ujistily, že se nám nic nestane. Jenže někdo nás viděl a pro sousedy pak byla Audrey úplná čarodějnice! Ale na Sumatře, kde jsem byla s kamarádkou Luckou, jsem se poprvé cítila opravdu nepříjemně. Jely jsme v noci na motorce, byla nějaká rozhašená a my neměly helmy, takže jsme musely jet pomalu. Silnice úplně prázdná, nikde ani motorka. A najednou slyším, jak na mě Lucka křičí. Tak se ptám, co se stalo, a ona, že na mě nevolala, slyšela naopak mě, jak křičím. Obě jsme jasně slyšely jekot, ale nikde nikdo. Tak jedeme dál, a někdo na nás pouštěl prasátko. Zase jsme to viděly obě, ale když jsme se k tomu místu přiblížily, nic, jen dvě palmy. Univerzita, kde jsme měly přespat, stála v lese, a protože byly prázdniny, nikdo tam nebyl. Když jsme dorazily, někdy před druhou v noci, spustila se strašná bouřka. Úplně promočený jsme si otevíraly pokoj, a tu se k nám

připojila toulavá kočička. Tam je strašný množství toulavejch koček, nevíš, jaký nemoci můžou mít, takže dovnitř jsem ji nepustila. A ona začala škrábat drápama na dveře a strašně řvát, jako by ji někdo vraždil, hroznej řev! Trvalo to snad půl hodiny a my pak nemohly ani usnout. Když jsem to po návratu vyprávěla kamarádce, která je napůl Romka, řekla, že Romové věří, že do koček se ve dvě v noci převtělujou duchové. To mi teprve naskočila husí kůže, co to tam teda bylo. Ale něco to bylo…

Na tom je zajímavý, že když se tyhle situace stanou, ale vlastně nedokončí, že člověk pak začne věřit, že možná… Kdybyste ji pustily dovnitř a ona si lehla a usnula, tak ta historka nemá pointu.Možná jo. Ale to jsme nemohly, ty kočičky jsou občas prašivý a my jsme chtěly ještě cestovat, ne od ní něco chytit. Lucka druhej den odjížděla do Kambodži.

Takže jsi procestovala Sumatru sama?Jo. Pokaždý jsem se s někým seznámila, v Bukkitinggi jsem objevila bar, jehož majitel studoval v Jog ji a znal moje kámoše… Všechno dobrý, jen v Padangu to bylo strašný, odtamtud mě lidi přímo vyhnali. Tam snad v životě neviděli bílýho člověka. Civěli, jako by viděli mimozemšťana, autobusy zastavovaly, řvali na mě Bulé, to je bílá, ale posměšně. Říkala jsem si, co je, jsem stejná jako vy, jen mám jinou barvu, ale bylo to nepříjemný. Navíc je to tam muslimský a já nenosila šátek, jen normální džíny a tričko, takže chlapi vokouněli a byli sprostý. Bylo to hezký město, ale radši jsem se vrátila do Bukkitinggi, kde byla džungle, lítali tam kaloni, a hlavně tam byli aspoň trochu zvyklí na turisty, takže si mě nikdo nevšímal.

A jak si po roce rozdejchávala návrat do Čech?Těžce. Těšila jsem se moc na svý blízký, udělala jsem výstavu, ale snášela jsem to těžko, hrozně mi to chybělo.

Ta výstava v Trafačce, to jsou věci, cos dělala v Indonésii?Jo, kromě dvou. Ty jsou zaměřený na javánský stínový divadlo wayang a malovala jsem je už tady. Teď bych chtěla udělat celou sérii. V Indonésii je to populární divadlo, je spojený i s duchama, každá postava má svou historii, svoje příběhy… Nekopíruju ty loutky, měním si je do svý podoby, ale základ je v tom klasickým divadle.

Takže i takovýhle věci se promítají do toho, co děláš?Jasně, Indonésie byla naprosto zásadní. Bylo toho tolik, že se to ani nedalo zpracovat. Mohla jsem udělat i víc, ale člověk si musí taky něco užít.

A vystavovala jsi i tam?Měla jsem čtyři výstavy, tři samostatný a jednu společnou.

A co dál?Ráda bych zorganizovala společnej indonésko--filipínsko-českej festival. Přivézt sem hudbu, street art, performance. Těma se zabývají kamarádi z Performance Clubu, jejich práce má hodně politický podtext, reagujou na politický systémy v Indonésii i jinde ve světě. A kamarádka, u který jsem bydlela, se věnuje indonéskýmu tanci a dělá velikánský krásný sochy, takže by tu mohla udělat workshop. Tak to bych chtěla, to je můj plán.


rozhovor /

smart box / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Princip holubníkuMatematika není holubník, ale s principem holubníku se v ní pracuje. Tady je příklad: Kolik lidí musí přijít do kina, abychom si byli jisti, že aspoň dva diváci mají narozeniny ve stejný den? (Rok nebereme v úvahu, jenom den a měsíc.)Pokud jste hned nepřišli na správné řešení, pojďme se nad tím společně zamyslet, abychom si dokázali, jak je matematika krásná. Kdyby byli v kině dva diváci, pravděpodobnost, že se narodili ve stejný den, je malá. Totéž u tří, deseti nebo padesáti diváků. Pravděpodobnost se s jejich počtem sice zvyšuje, ale my nechceme pravděpodobnost, my chceme jistotu. Kolik jich tedy musí v sále sedět, abychom si byli jistí? Rok má 365 dnů. Stačí tedy, aby přišlo 365 diváků? Ne. Mohli bychom mít tu smůlu, že každý z nich se narodil v jiný den (to je sice nepravděpodobné, ale stát se to může). Ani 366 diváků není správný počet – máme přece přestupné roky. Ale pokud jich přijde 367, nemohou tomu uniknout, aspoň dva z nich musejí mít narozeniny ve stejný den.

Další příklad:Jak dokážeme, že v Athénách žijí aspoň dva lidé se stejným počtem vlasů na hlavě? (Počet vlasů nula čili holohlavost v úvahu nebereme.)Odpověď souvisí s předchozím příkladem, a když se nad tím zamyslíme, vyjde nám, že k řešení musíme znát dva údaje. Kolik může mít člověk na hlavě maximálně vlasů a kolik lidí žije v Athénách. Dobře, tady jsou – nikdo nemá na hlavě víc než 200 000 vlasů. To už by musel být King Kong, nebo tak něco. Podle posledního sčítání lidu žije v Athénách 2 965 403 osob, nám ale stačí vědět, že je to víc než 2 960 000 lidí. Proč nám to stačí? A v čem je tento příklad stejný jako ten s narozeninami? Je možné, že by všichni obyvatelé Athén měli odlišný počet vlasů? Když použijeme údaje, které máme (maximální počet vlasů u člověka a počet obyvatel města), vyjde nám, že osob se stejným počtem vlasů se musí v Athénách vyskytovat hned několik. Kolik, to už nám může být fuk, důležité je, že víc než dva, protože tak zněla otázka. PONAUČENÍ: K závěrům jsme došli pomocí stejného principu, jako kdybychom měli 366 holubníků a 367 holubů. Pokud holuby ubytujeme, do jednoho holubníku musíme dát nutně dva. Pokud máme 200 000 holubníků a potřebujeme ubytovat skoro 3 miliony holubů, je to to samé. Tento princip se v matematice nazývá pigeonhole principle – princip holubníku.

Jaký je chemický vzorec člověka? Pokud bychom lidské tělo rozložili na atomy,došli bychom k empirickému vzorci,který by mohl vypadat takhle:

(Přičemž přibližné počty atomů se lišíod hmotnostního poměru – atomy váží různě.)

Proč tučňákům nezmrznou nohy? Za prvé se jejich tělesná teplota pohybuje kolem 40 °C a za druhé dokážou omezit průtok krve do nohou, když cítí, že je jim zima. To my lidé sice umíme taky, ale tučňáci k tomu mají ještě něco jako protiproudý výměník tepla. Cévy, kterými proudí horká krev, jsou propojeny s žílami odvádějícími z nohou krev studenou. Ta se od horké ohřeje, a tučňákovi proto není zima – neprochladne jako my a v životě se mu neudělá omrzlina.

Lze vyzrát nad bleskem policejního radaru? Řidiči si na poznávací značku stříkají lak na vlasy, lepí na ni potravinovou fólii nebo si na zpětné zrcátko nad čelním sklem věší cédéčko či vánoční ozdobu. To vše ve snaze odrazit blesk radaru, a znemožnit tak identifikaci auta. Pomáhá to? Ne. Nepomůže nic.

Akta X všedního dneČeská přísloví v úpravě pro ITKdo se moc ptá, málo googlí.Spam nechodí po horách, ale po lidech.Kam Facebook nemůže, tam nastrčí Like button.Každý chvilku tahá torrent.Co můžeš tweetnout dnes, neodkládej na zítřek.Co na srdci, to na Facebooku.Všude dobře, s Wi-Fi nejlíp.Tak dlouho se chodí s otázkou na Seznam, až se zajde na Google.Kdo chce kam, nabourá se tam.Kolik máš účtů na sociálních sítích, tolikrát jsi člověkem.

Okénko mladého chovatele

Rybenka domácí (Lepisma saccharina)

Když nám rodiče nechtějí dovolit domácího mazlíčka, musíme pracovat s tím, co máme. Věnujme pozornost neprávem opomíjenému obyvateli našich domácností, rybence. Co umí, co dělá, co žere Rybenka žije na Zemi už víc než tři miliony

let, což je déle než například švábi. Protože se za celou dobu vůbec nezměnila, je vlastně živým trilobitem. A trilobiti jsou hot i mrtví, natož živí. Umí rychle běhat, jinak nic. Žere lepidlo, knihy, tapety, fotky, vlněné

oblečení a lidské jídlo obsahující cukr a mouku. Nekouše a nepřenáší nemoci. Nedá se ochočit, ale známe jednu

holčičku, která rybenkám pobíhajícím v noci na záchodě dává něžná křestní jména. Nechcete mít taky svoji Barušku, Vendulku a Toničku?


Kamarád dostal od kamaráda, říkejme mu Michal, helikoptéru na infra ovládání. Ten večer lítala helikoptéra po obýváku, crashovala, vstávala a zase lítala… Sranda, fakt sranda. A Michal při tom vychvaloval svůj nový business – stánkový prodej rádiově ovládaných modelů. Z ceny jedné helikoptéry mu prý jde do kapsy až osmdesát procent a na prodej má lidi, kteří mu zajišťují slušný příjem.Jaký je vlastně život stánkových prodejců, říkal jsem si. Co tyhle lidi motivuje, táhne a tlačí dopředu? Jak jejich byznys funguje? Tak jsem si to taky zkusil…

„Přijď se domluvit na podmínkách,“ vyzval mě Michal, a tak jsem se ve čtvrtek večer dostavil do jídelní části supermarketu, kde byla večerní poprodejní schůzka týmu. Michal mě všem představil – samí sympaťáci kolem dvaceti let. Michal mezi nimi vyčníval jako starší manažer-borec, jeho kára ukazovala úspěch a prachy, jeho chování pak naprostý nezájem o pocity ostatních. Celý tým se sešel u večeře, kterou platil majitel – říkejme mu pan Šturm (cca padesát let) – „vrchní stánkař“. Tým baštil, počítala se tržba, panovala únava, ale i vůle k zítřejšímu překonání prodejních rekordů. Domluva byla

jednoduchá: dělá se od devíti do devíti, všechno se naučíš na place, večer se sečte tržba ze stánku, z ní se vezme 10 % a ty se rovným dílem rozdělí mezi prodavače. Peníze se vyplácejí pěkně hned, na ruku. O. k. V sobotu ráno přicházím na stánek nabitej energií. Mám chuť udělat přímo brutální tržbu! Mým cílem je prodat vrtulník každýmu, kdo má dostatečný počet prstů k jeho ovládání. Nabídka našeho stánku zahrnuje i auta, takže za hodinu mám prodané čtyři malé hummery na dálkové ovládaní a jeden obývákový vrtulník. Rozšiřuju si svoji komfortní zónu* a oslovuju

každýho člověka, který nemá boty od bláta nebo od Vietnamců. Moje sebevědomí se vznáší osm metrů nad zemí, vysoko u stropu haly supermarketu, a v rámci nadšení se snažím předvádět i větší venkovní helikoptéru, protože kdo předvádí, ten prodává. Helikoptéra nejdřív padá na hlavu Ukrajince z vedlejšího stánku, na druhý pokus crashuje o klimatizaci na stropě. Škoda že neprodáváme hru Counter Strike Reality. Moji kolegové prodavači mi odebírají pilotní průkaz na velké helikoptéry. :-( No problem, nasazuju taktiku zvanou obalování kapra – zákazník

přichází, já ho oslovím a provedu malými helikoptérami, načež ho s významným mrknutím a slovy „ten má pilotní průkaz na tu velkou, venkovní“ předám zkušenějšímu kolegovi. Ten bravurně zalítá, dovysvětlí detaily, a už předává zákazníkovi krabici. Bang! Bomba! Úlet!Kolem čtvrté odpoledne mě začínají bolet nohy. Pořád to pobíhání kolem stánku, pořád ty samé hlášky, pořád ti samí lidé. Analyzuju si pro sebe typy zákazníků a prodejní schéma. Hledám cestu ke zlepšení prodejní statistiky. U neúspěšných prodejů se ptám kolegů, co chtěl vlastně


smartbox / TEXT: FRANTIŠEK ČÁSTEK, FAKULTA CHEMICKO-TECHNOLOGICKÁ, UNIVERZITA PARDUBICEILUSTRACE: ADAM DOUBRAVA, STŘEDNÍ ŠKOLA UMĚLECKOPRŮMYSLOVÁ, ÚSTÍ NAD ORLICÍ

zákazník koupit a proč si to nekoupil. „Říkal, že si to musí rozmyslet,“ odpovídají unaveně. Hmm… Naštěstí je před Vánoci a tržba díky neúprosným zákonům logiky a trhu přece jen narůstá – na našem stánku překonáváme dosavadní rekord 60 000 Kč za den.Večer přijíždí pan Šturm a předvádí nové drahé modely, které nám ale zatím ještě nechce svěřit. Pak nás pozve na večeři, při které spočítá tržby a rozdělí peníze. Dostávám teplé jídlo, pochvalu a 2000 korun na ruku. Jaký je to pocit? Skvělý. Ještě před zavíračkou upaluju do supermarketu a trochu nakupuju…

Vždyť si to zasloužím, no ne?V neděli ráno jsem na place čilý jako rybička, ale v supermarketu je prázdno. Obchod se začíná hýbat až po obědě, nicméně lidé jsou přepnutí spíše do módu prohlížení než nakupování. Zase ti samí zákazníci a ty samé kecy o zboží. Kolegové jsou unavení a mrzutí, jedou takhle bez přestávky už skoro dva týdny a veškeré nadšení z nich dávno vyprchalo. Přejou si jenom den volna, aby se vyspali a nakoupili vánoční dárky. Zavíráme dřív, už před osmou, s tržbou kolem 37 000 Kč. Pan Šturm má asi volnou neděli, takže večer sčítá peníze Michal

a i vzhledem k malému výkonu se večeře nekoná. Michal si pro svoje potěšení vypočítává i vlastní provizi (prý 20 % z obratu), na což prodavači reagují kyselými ksichty. Dnešní výdělek pro náš tým je dvanáct set korun na hlavu. Každý toho má plné kecky, sbalí prachy a padá domů, nejdřív ale samozřejmě na nákup do supermarketu nebo okolních obchodů. Nasedám ztěžka do auta a uvědomuju si, že jsem se stal nádeníkem – ráno přicházím do práce s prázdnou a večer odjíždím s těmi „nejkratšími“ penězi, co je možné vydělat. A úplně stejně blbě jsou na tom i ty sexy micinky

z vedlejšího stánku s voňavkama…Co z toho vyplývá? Naplánuj si svůj život, nebo se staneš součástí plánu někoho jiného. Brigáda u stánku mi dala příležitost poznat lidi, který žijou ze dne na den – od výplaty k výplatě. Jejich nadšení trvá asi dva týdny a pak přejdou do velmi vyčerpávající rutiny. Představa, že bych tohle dělal dalších třicet let, je na mašli. Už za měsíc by mě to asi zabilo. Víc než kdy předtím si teď cením svého vysokoškolského vzdělání, které mi přece jen umožňuje lepší pracovní vyhlídky. Nádeníci nemají žádné plány do budoucna, jsou pouhými nástroji v rukou lidí, kteří naopak plánují velice, a to hlavně finančně. Nádeníci neplánují, není jak. Kolik peněz to dneska hodí, se uvidí až večer, tak jaképak plány…Ale ještě něco jsem si tam ověřil. Slova starého Henryho Forda: Buď věříte, že něco dokážete, nebo věříte, že to nedokážete. A v obou případech máte pravdu.

* Komfortní zóna je chování, které nám je pohodlné (komfortní) a nepřináší nám žádný stres. Pokud jsem tedy typ osobnosti, které nedělá problém oslovit cizího člověka, jsem ve své komfortní zóně a nijak se nemusím překonávat. K tomu, abych ze své komfortní zóny vystoupil, potřebuju silnější citový zážitek, například zjištění, že sice řídím helikoptéru, ale už ne svůj život a svoji kariéru. Plachý člověk pociťuje při oslovení někoho neznámého stud nebo strach, a proto vystupuje ze své komfortní zóny pokaždé, když se takto zachová. Čím častěji to dělá, čím víc se překonává, tím víc rozšiřuje svoji komfortní zónu (zvyká si) a otvírá svoji osobnost – říkáme o něm, že roste.


Podle zákona může jak „klasická“ šikana, tak i kyberšikana naplňovat skutkovou podstatu přestupků nebo trestných činů – poškozování cizí věci, vydírání, ublížení na zdraví, nebezpečné pronásledování, tzv. stalking, a jiné.

Jak se bránit?Musíte to někomu říct – rodičům, učitelům, nebo aspoň zavolat na Linku bezpečí. Chce to odvahu! Dále doporučujeme vytisknout a uložit

či jinak uchovat esemesky, e-maily, videa apod. jako důkazní materiál pro případné policejní vyšetřování. Agresorovi nikdy neodpovídejte! Je to těžké, ale nereagujte, obvykle ho to jen povzbudí.

Jak kyberšikaně předcházet? Na internetu se pohybujte opatrně, nezveřejňujte svoje osobní údaje, telefon, adresu a podobně. Na sociálních sítích je vždycky lepší komunikovat pod nějakou přezdívkou. Také můžete kontaktovat provozovatele webové stránky anebo internetového profilu, ze kterého pachatel šikanuje, a zablokovat mu

přístup, takzvaně ho dát ho na black list.

Šikana a školaNa šikanu myslí i školský zákon, který školám a pedagogickým pracovníkům nařizuje šikanování mezi žáky předcházet, jeho projevy neprodleně řešit a každé jeho oběti poskytnout okamžitou pomoc. Ze zákona tedy vyplývá, že pokud se svěříte svému učiteli, je povinen situaci řešit a měl by také vědět, jak vám pomoci.

Trest pro agresoraPachatel mladší patnácti let sice není trestně odpovědný, ale soud pro mládež mu může uložit některá opatření: výchovnou povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického nebo psychologického výchovného programu ve středisku výchovné péče nebo třeba dohled probačního úředníka. Ten většinou probíhá tak, že děti s rodiči pravidelně docházejí do střediska Probační a mediační služby a probační úředník je může navštěvovat ve škole či doma. Jednou za domluvené období, např. pololetí školního roku, se všichni sejdou a zhodnotí, zda došlo k nápravě. Pokud ano, může být soudu podán

návrh na ukončení dohledu. Mezi výchovné povinnosti náleží i jednorázové nebo splátkové uhrazení přiměřené peněžité částky, kterou určí soud na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, nebo může soud uložit bezplatné vykonání veřejně prospěšných činností, např. úklid veřejného prostranství.Po dovršení osmnácti let jsou osoby plně trestně odpovědné. Např. u trestného činu vydírání, kdy útočník nutí svou oběť násilím nebo pod pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy k tomu,

aby něco konala, opominula nebo strpěla (uděláš, co ti poručím, jinak dostaneš pořádnou nakládačku), činí základní sazba odnětí svobody šest měsíců až čtyři roky, přičemž v závažnějších případech se postupně zvyšuje až na osm až šestnáct let, a už příprava tohoto trestného činu je trestná! Trestným činem je i nebezpečné pronásledování, tzv. stalking, kdy pachatel oběť vytrvale pronásleduje prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně či jinak kontaktuje (např. neustálé pronásledování pomocí SMS či e-mailů). Základní sazba u tohoto trestného činu je až jeden rok odnětí svobody, ve vážnějších případech ale bude trest v rozmezí šesti měsíců až tří let odnětí svobody.

O těch fatálních koncích, kdy se oběť šikany rozhodne skončit všechno sebevraždou, jste už asi slyšeli. Vždycky, když se to stane, probírá se to v novinách, v televizi i ve škole. Co z právního hlediska hrozí

tomu, kdo se šikany dopouští? A jak se mu ubránit legální cestou? Víte, že učitel je ze zákona povinen poskytnout oběti šikany pomoc?

Právní minimumKyberšikana a právo

smart box / TEXT: MIRKA PAPEŽOVÁ, AK TOMÁŠ RAŠOVSKÝILUSTRACE: JAN CHABR, GYMNÁZIUM CHOMUTOV


ZACHRAŇTE SE! NAUČTE SE VAŘIT!Umět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří čtyř jednoduchých jídel z čerstvých surovin patří k základnímu vzdělání. Oblíkněte si svoje nejoblíbenější tričko. Pusťte si nejoblíbenější muziku. Udělejte si sklenici oblíbeného pití a pusťte se do toho!

Jídlo pro rukojmí: Vysypte obsah balení do misky a zalijte horkou vodou. Snězte nudle, které obsahují dvakrát víc tuku než běžné těstoviny. Zapijte přesolenou vodou s glutamanem sodným.

Když je vývar hotový, můžeme polévku dokončit. Připravíme si:

2 hrsti ovesných vloček1 polévkovou lžíci kmínu1,5 l zeleninového vývaru2 lžíce olivového oleje4–8 křepelčích natvrdo uvařených vajíčekřeřichu

Vločky s kmínem nasucho a krátce opražíme v hrnci, zalijeme připraveným vývarem a vaříme 20 minut. Pak všechno rozmixujeme a ještě přecedíme přes síto. Mírně osolíme a vmícháme olivový olej. Do odstavené polévky můžeme vmíchat jedno slepičí vejce nebo polévku podávat s křepelčími natvrdo uvařenými vajíčky a řeřichou.

Ovesno-kmínová polévka ze zeleninového vývaru s křepelčím vajíčkemBudete potřebovat:1 velkou mrkev½ celeru1 petržel2 řapíky řapíkatého celeru2 rajčata1 cuketu1 cibulihlavičku česneku (ne stroužek, ale hlavičku)svazek zelené petrželkypár kuliček nového kořenípár kuliček celého pepře1 bobkový listšpetku kmínuvodusůlNejdřív si připravíme vývar. Zeleninu neloupejte, jen omyjte kartáčkem pod tekoucí vodou a pak nakrájejte na větší kousky. Pro vydatnost můžete přidat i hrst rýže (zvlášť dobré při „čisticích dnech“). Vše zalijte dostatečným množstvím vody, přiveďte k varu, potom stáhněte teplotu na minimum a 2,5 hodiny nechte jen tak probublávat.

NNechhcemme přiostřřovatt už ttak oostrý ggeneeračnní konflikkt, alle řekněmme si to nna roovinuu – ddokudd se neoddstěhhujetee zz dommovaa, jstte rukojmmí svýých rrodičůů. VV mnnohaa věcech nnemááte nna výbběr, nnikddo se vás prosstě neeptá. Nappříklaad mmusííte jííst, co vám daají.

smart box / TEXT: FILIP SAJLERFOTO: ARCHIV, PROFIMEDIA.CZ

„Když už se neobejdete bez instantních polévek,

kupujte aspoň ty bio, které neobsahují

glutaman, barviva a konzervanty.“


„Při dvouhře provede podávající hráč správně podání, přijímající hráč je správně vrátí a pak si podávající a přijímající střídavě míček správně vracejí,“ zní jedno z ofiko pravidel stolního tenisu (no bulls*it), které snad všichni známe z táborů, lyžáků a škol v přírodě. Už tehdy nám bylo jasný, že vedle toho existuje i nepsaný pravidlo, díky kterýmu nás ale pinčes právě tak bavil (zvláště když na opačné straně stolu stálo opačné pohlaví): „Zatímco si podávající a přijímací spokojeně pinkají z jedné poloviny stolu na druhou, dochází k nečekané sociální interakci, vzrůstajícím sympatiím a neméně i k povzbuzení na těle i na duši.“ Dneska se ukazuje, že právě tahle přednost dostává pinčes tam, odkud kdysi vzešel. Pinknout si můžete nejen ve vydýchaných tělocvičnách s neklouzavým PVC povrchem, ale i v parcích, na zahrádkách či v kavárnách, kde univerzální hra nahrazuje biliár, fotbálky, šipky a podobné zábavičky.

Zatímco se stolnímu tenisu vrcholově věnuje jen hrstka vyvolených Číňanů (plus Forest Gump), na amatérském břehu stolního tenisu se shlukují davy nadšenců, kteří si pinčes vyvolili za svou novou aktivitu. Svoje o tom ví například Centrum všeho dění (rozuměj město Berlín), kde mají „tischtennis“ ve velké oblibě studenti, manažeři, kreativci a další vzorky cool lidí. V pulzující metropoli je přes 700 venkovních pingpongových

stolů a další jsou skryté v kavárnách, barech a squattech. Nejznámějším místem je kultovní bar Dr. Pong v srdci místní hip čtvrti Prenzlauer Berg, který před pár lety otevřel Američan s německým jménem Oliver Miller (38). Jeho pravidelné pingpongové večírky jsou vyhlášené. Naopak trueschool komunita stolního tenisu rozruch okolo „svého“ sportu vidí nerada: „Lidi… nevěnujte těmhle fejkovým hipsterským pozérům pozornost. V Berlíně existuje i opravdová komunita stolního tenisu, která s barama a betonovýma stolama nemá co dočinění…“ ozývá se v internetových diskusích. U Dr. Ponga se zatím hraje obíhačka, holky pištěj a kluci smečujou s cool drinkem v ruce.

Berlín není jediný město, který pingpongová horečka zasáhla. V Anglii už třetím rokem běží celonárodní kampaň Ping!, kdy jsou na zdánlivě nečekaných místech (muzea, obchodní centra, zastávky, letiště atd.) instalovaný stoly, které lákají volnými pálkami, míčky a nápisem „Stop & Play“. Anglie má navíc svýho cool stolního tenistu Dariuse Knighta, který je velkou nadějí pro nadcházející olympiádu a většinu projektů, jako je Stop & Play, aktivně propaguje. I v Londýně na nějakou dobu vzniklo pinčesový Pop-Up Café, kde proběhlo pár legendárních mačů, než zase „popped-out“, hehe. V USA mají podobné zkušenosti – pingpongový kluby se otvírají v New

Yorku, L. A. a dalších městech, kde to aspoň trochu žije.

Ani u nás nejsme s novým trendem pozadu. Pod dohledem P.P.C.P. (Ping Pong Club Prague) pořádají dva osvícení bratři Radeq Brousil a Tomáš Oujezdský už rok pravidelné pinčesové disko večírky. Pro upřesnění, ping-pong disko večírek vypadá tak, že namísto tanečních kreací na parketu jede turnaj v obíhačce, zatímco duo Radqohski bombí své DJ sety. ,,Chtěli jsme naše mejdany posunout někam dál, tak jsme spojili dvě věci, co nás bavěj – DJing a ping-pong,“ říkají. Kořeny Ping Pong Club Prague sahají hluboko, až k samotným počátkům ping-pongu, ale to je zas jiná historka. Na první turnaj O zlatou pálku vzpomínají prezident a viceprezident klubu s nostalgií: „Dorazilo pár hezkých blogerek, co běhaly kolem stolu naboso a nám připadaly jako víly.“ Šampioni se od té doby vesměs obměňovali, avšak prezident i viceprezident P.P.C.P. se shodují na jednom: „Trénovanej člověk má vždycky výhodu. Jen musí počítat s tím, že se mu někdo občas připlete pod nohy. Brzo tady budou hrát ping-pong úplně všichni.“ Tak uvidíme. Do tý doby máte čas sehnat si pálku, čelenku a kouknout na základní filmovej materiál (Balls of Fury, Ping Pong Playa apod.). Bude se to hodit.

Ping-pongNa světě ho dnes hraje přes 300 milionů registrovaných hráčů. Vznikl koncem 19. století, kdy si štamgasti v hospodách viktoriánský Anglie dřevěnými pálkami a knihami pinkali korkovými zátkami o stůl. Ve dvacátých letech minulýho století se konalo první pravopravý mistrovství světa a ještě o nějakých šedesát let pozdějc už pinčes zářil na olympiádě. To už však Anglie dávno nepatřila ke špici, v Sovětským svazu stolní tenis zakázali z obavy o zrak a na vrchol se vysápali Číňané, kteří od té doby svým kung-fu stylem nedávaj nikomu šanci. Letos se na olympiádě objeví i česká výprava v čele s Petrem Korbelem, tak koukejte fandit!

(Zpívej s námi): Hbitá ruka, rychlé nohy, ostrý zrak! Těsné tílko, krátké šortky, čelenka. Síťka, míček, stůl

a pálky, věř tomu, ping-pong je zpátky a ty musíš s kamarády začít hrát, la-la-lá!

active / TEXT: PP, FAKULTA ŽURNALISTIKY UK PRAHAFOTO: PROFIMEDIA.CZ


NOVY NÁBOJ A NOVÁ ENERGIE

active /

NOČNÍ PINČES Noci plný energie a zábavy! Přidej se taky,

sleduj RedWay web a Facebook. Bude noční liga v obíhačce, možná

i mistrovství ČR, prostě velkej turnaj s několika koly a vysoce energetickým finále! Energii dodá Semtex, úroveň zajistí Zlatá

pálka a cool atmo vytvoří DJs RADQOHSKI.

FREESTYLE PINČES Trénuj pinčes ve dne v noci. Trénuj i mozkový závity. Vymysli pravidla pro FREESTYLE PING-PONG!

Jak by se to mohlo hrát? S co nejvíc lidma?Jako tenis? Jako formule 1? Na stole s dírama? Na kulatých stolech? Přes vyšší síťku? Přes děravou síťku? Zapoj fantazii, zapoj kámoše! Svoje návrhy

posílejte do 30. 9. 2012 [email protected].

NEJLEPŠÍ NÁPAD ZÍSKÁ 10 000 KČ, DALŠÍCH DEVĚT V POŘADÍ ZÍSKÁ PO 1000 KČ.

NOVY NÁBOJ ANOVY NÁNOVY NÁBOJ A

s

CHYSTÁ VELKY VĚCICHYSTÁ VELKY VĚCIUŽ BRZY!UŽ BRZY!

DÁVEJDÁVEJBACHABACHA


Libor Podmol je ve freestyle motokrosu považovanej za jednoho z nejvíc ulítlých a zároveň progresivních riderů, kterej se tvrdou prací a vírou, že jednou bude nejlepší na světě, dostal až na samej vrchol. O tom, jak se z pankáče v triku a džínách stal profík v kombinéze s logem, o jeho synovi, o tragický události

v rodině a o dalších střípcích z jeho benzinem provoněnýho života jsme si povídali na betonový zídce vedle jeho zaparkovaný káry, předtím, než vyrazil na brněnskou

premiéru svýho novýho filmu…

rozhovor / TEXT: PP, FAKULTA ŽURNALISTIKY, UK PRAHAFOTO: DAN VOJTĚCH, DANVOJTECH.CZ

LIBORLIBORPODMOLPODMOL

Bejt správnej magor

Momentálně běží v kinech film Tomorrow Will Be Better, kterej dokumentuje tvůj život v roce 2010. Podle toho, co jsem v kině viděl, docela našlapaná sezona, nemyslíš?Vyšlo to super. Bylo „dobrý“, že jsem se v půlce sezony rozmasil a pak nakonec vyhrál titul mistra světa. To jsme byli fakt všichni napjatí. Martin (Přívratský, režisér TWBB, pozn aut.) mi říkal: „Ty vole, jestli to nevyhraješ, tak nemáme happy end!“ Tak jsem se musel snažit a nakonec to dobře dopadlo.

Kromě vysněnýho titulu mistra světa zažíváš ve filmu další milníky v kariéře i osobním životě. Cestu do Států, kolíbky FMX, setkání s legendama, první velkej sponzoring, narození syna… To je úplnej Hollywood, hehe. Taky jsme natočili asi sto hodin materiálu, takže jsme měli z čeho vybírat. Celý to vzniklo tak, že když jsem jel v roce 2010 poprvý v životě do Ameriky, řekl jsem Martinovi, aby jel na měsíc, možná na dva se mnou, že uděláme nějaký video. Cestou tam jsme to začali probírat a po tejdnu se rozhodli, že budeme natáčet celej rok, když už to děláme. Chtěli jsme natočit pořádnej film, něco jinýho, než dělaj všichni ostatní. Jen jsme nevěděli, že to bude stát tolik peněz a že to bude tak namáhavý.

Ale zajezdit si se svýma hrdinama za to stálo, ne?Pravda, bejt s lidma, co jsem dřív znal jenom z filmů, pro mě byla pocta. Třeba takovýho Mikea Metzgera jsem tam viděl naživo úplně poprvý. Jak v tý scéně vylejzám z auta a říkám „Čau, my jsme kluci z Východu a jdem si s váma zajezdit“, hehe…

Říkáš, že vás to stálo spoustu peněz, na kolik taková věc vyjde?Když jsme to počítali, tak jsme se dostali skoro ke třem milionům. Něco dali sponzoři, ale takových sedmdesát procent jsme do toho dali my sami. Martin prodal auto. Ten už jezdí jenom na skejtu, haha… Nejhorší bylo dostat film do kin. Když jsme říkali kinařům, že máme dokument o klukovi, kterej dělá freestyle motokros, tak oni: ,,Cože, a do kina, a proč jako?“ A my na to: ,,Protože to chcem, a protože to je dobrý.“ Pak jsme to pustili Aerofilms a tam teda kejvli, že je to super a že to berou. Teď lidi choděj, líbí se jim to, kámoši z FMX scény jsou nadšený, tak doufáme, že to stálo za to.

Já osobně jsem byl velmi nadšenej, a to FMX moc nesleduju. Pověz, cos dělal tuhle zimu? Od září jsem šest měsíců žil a jezdil v Kalifornii. Tady v Čechách bylo hnusně, a kdybych jezdil jen závody, tak to nestačí. Ježdění v Americe je super, ale jinak to zas taková pohádka nebyla. Je tam draho, nemaj dobrý jídlo a byla tam spousta dalších věcí, co mě s*ala. Třeba že nemůžeš jít jezdit k někomu do parku, když se mu zrovna nechce, aby tam byl s tebou. A když se mu nechce čtyři dny v tejdnu a v tom zbytku ty jedeš někde nějaký závody, tak je to těžký… Takže jsem se chvílema dost nudil.

Čím jsi zabíjel čas?Stříleli jsme z pušky, chodili na pivo, jezdili freerideovat, jezdili na pláž, Disneyland, Ocean Park… tak normálně.

Měl jsi tam rodinu?Když jsme to všechno připravili, tak jsem si je tam dovez. Ale nebyl to zrovna americkej sen, protože jsem hodně lítal do Evropy na závody a moc času s nima netrávil. Příští rok dáme asi Španělsko.

Tvůj roční syn Libor Joshua vyrůstá v motokrosovým prostředí. Chceš z něj jednou mít profi ridera?Už když se narodil, tak jsem říkal, že bude hrát golf, pěkně. Pak bych mu povolil ještě tenis, a když vidím ty honoráře, tak asi i ten fotbal, hehe. Jenže… První slova, co se naučil, byly helma a bota. Co chytne do ruky, u toho dělá brmmm brmmm a pořád vyžaduje, abych ho vozil na motorce. Všude kolem něj jsou motorky, a jestli v tom bude vyrůstat, jakože dalších pár let určitě, tak je úplně jasný, co bude dělat. Navíc když všude s bráchou říkáme, jak nás to baví… To je potom těžký.

Brácha taky jezdí?Jo. On začal pozdějc, předtím jezdil bikros. Ale to ti právě jde ňák samo, když v tom vyrůstáš. On to viděl u mě, protože jsem odmala jezdil motokros, a ještě u otce, kterej byl zas hodně dobrej v Enduru. Takže to máme prostě v rodině.

Otec tragicky zahynul při bouračce, když ti bylo patnáct. Co pro tebe bylo nejtěžší? Nechtěla třeba máma, abys přestal jezdit na motorce úplně?Nejtěžší bylo smířit se s tím, že už ho nikdy neuvidím, nikdy si nic neřekneme. Rok po tom jsem nejezdil vůbec, ale nakonec jsem se k tomu vrátil. Máma i já jsme věděli, že je pro mě motorka únik z reality. Když jezdíš, vyčistíš si hlavu – je to peacefull time. Proto jsem byl furt na motorce a radši přemejšlel, jak se zlepšovat, abychom se měli dobře.

Jak ses od motokrosu dostal k freestylu? Myslím, že pro každýho freestyle motokrosaře je klasickej motokros nejlepší začátek, protože to dostaneš do ruky. Já jezdil docela dobře, byl jsem vicemistr republiky ve stodvacetpětkách,

měl jsem sponzory. Pak jsem se kolem roku 2003 potkal s Kuchtou (Petr Kuchař, legenda českého FMX, pozn. aut.), kterej si všimnul, že mě to skákání baví. Vzal mě na rampu, ukázal mi freestylový časopisy a filmy a já si uvědomil, že to je to, co chci dělat.

Rozhodl ses obětovat nastartovanou motokrosovou kariéru?Přesně. Všichni mi říkali, že jsem blázen, že to mám dobře rozjetý, proč se chci přidat k freestylákům, a že mě to přestane bavit. Já ale vrátil sponzorovi motorku a koupil si vlastní na freestyle. Měsíc nato jsem si udělal otevřenou zlomeninu na stehně. Začátky byly krušný, ale pamatuju si, že už v nemocnici jsem zas projížděl časáky, co mi tam Kuchta přinesl.

On si tě takhle vychovával, jo?On měl jediný místo, kde byly rampy, tak jsem tam jezdil. Nikdy jsem nepil kafe a pamatuju si, že jsem tam vždycky přijel a on, jestli si dám kafíčko. Říkám: „Néé, já to nikdy nepil.“ Tak mi udělal kafe, půlka hrnku lógru, půlka vody, a mně se z toho pak nejvíc klepaly ruce a hrozně jsem se potil. Takhle jsme spolu jezdili. On to měl komu ukazovat a mě to bavilo.

Byl jsi v tý době jedinej mladej kluk, co tu jezdil freestyle? Ještě byl Martin Koreň a Aleš Liemann. Spolu jsme udělali takovou crew – General X. Postavili jsme si vlastní park v Mníšku pod Brdy a tam trénovali. Přišly první exhibice po Čechách, pak v zahraničí, pak první závody a takhle se to nabalovalo. Dneska máme každej jinou cestu. Martin žije v Belgii, má tam freestyle motokrosovej tým a a stará se o něj. Liemann žije v Itálii a dělá exhibice a já jsem tady a jezdím hlavně závody. Takže všichni jsme nakonec skončili tím, že se živíme freestyle motokrosem… Parta tří mladých kluků, co tady skákala na poli, viď.

Kdy jsi skočil první backflip?Myslím, že v roce 2006. S Martinem a Liemannem jsme odjeli asi na čtrnáct dní do Itálie, kde jsme skákali do molitanu, protože tady žádnej nebyl. Pak jsme jeli závody a tam jsme to s Koreňem dali na hlínu.

Čím to je, že ten backflip je takovej……strašidelnej?

No to každopádně, ale mám spíš na mysli, že je to v FMX takovej pojem.Protože změnil celej ten sport. Dokavaď nebyl backflip, tak to nikoho nezajímalo. V momentě, kdy ho někdo poprvý skočil, zažil FMX obrovskej boom po celým světě. No, obrovskej boom… Jak teď máme ten film a setkáváme se s novinářema, tak mi připadá, že 98 procent lidí vůbec neví, co to FMX je. Takže zas takovej boom to asi nebyl, ale backflip tomu prostě pomoh. Předtím se skákalo rovně a lítal jsi kolem motorky. Dneska už bez backflipu nemůžeš prakticky jet na závody. I když jeden Francouz, Tom Pages, s náma závodí a backflipy vůbec nedělá. A jinak teda dává super věci.

Máš dvě vteřinyna to, abys to co nejlíp vyřešil.Nejlíp znamená,aby to co nejmíň bolelo.


rozhovor /

Čtyři hodiny jezdíš, skáčeš šedesát metrů, pětku v plnejch, jedeš na to sto kiláků za hodinu, brrapp a ffššššhh…! To je ta největší paráda, ale nikdo ti za to nic nedá.


Moje oblíbená herečka byla… asi ta hoka z Dirty Dancing.Nad postelí jsem měl plakát...Bruce Leeho.Pořád jsem přemejšlel…o tom, jak získat srdce svých platonických lásek.Chtěl jsem být… Batmanem.Ve škole… byly ty první holky, proto jsem tam chodil a trápil se domácíma úkolama.Nejhezčí spolužačka byla…rychle se to měnilo.S kámošema jsme…sbírali hokejový kartičky. Na hlavě jsem nosil… gel!Moje oblíbená kapela byla…Lunetic.Můj oblíbenej pořad v televizi byl… Škola zlomených srdcí.Nikdy jsem nechtěl…zklamat rodiče.

vizitkaLibor Podmol Datum narození: 1. června 1984Místo narození: Ostrava (žije u Prahy)MX/FMX od: 1994/2002Největší úspěch: Mistr světa ve freestyle motokrosu, 2010Motorka: Suzuki RM 250Nejlepší trik: Underfl ip IndySponzoři: Rockstar Energy, DC, Electric, FOX, Bobver, NUtcase, Slimgrafi x, FMF, Pro Taper, Works Connection, UNI fi lters, Mex925, Ethika, LMactionsportsmanagement.comOblíbená muzika: rock, punk rock,Johnny CashOblíbený fi lmy: Rocky, Catch Me If You Can

KDYŽ MI BYLO 13

Právě o tom mluví jeden z tvých kolegů v tom dokumentu. Že se dneska musí vymejšlet pořád něco novýho a posunovat ten level vejš a vejš. Co je teda dneska v trick-listu nejvíc nahoře?Hodně se dělaj body varialy, to je, že se protočíš vedle motorky nebo uděláš salto, ale motorka letí pořád rovně. To dělá pár lidí a dá se tím předčit i backflip. Na best trickách se taky dělaj frontflipy a double backflipy. Ideální by bylo dělat nejhustější backflipový kombinace, nejlepší triky rovně, a ještě do toho hodit jeden body varial, a pak vyhraješ každej závod na světě. Ale není tady nikdo takovej, kdo by tyhle věci zvládnul najednou.

Ty na tom makáš?Pracuju na tom stejně jako dalších x magorů na světě, hehe. Taky jsou ještě třistašedesátky. Každej, kdo to zkoušel, se většinou rozbil. Já si u toho loni propích plíci. Problém je, že nemůžeš kontrolovat tu rotaci třeba jako u backflipu, kde si přidáš plyn, a ono se ti to víc roztočí, nebo zabrzdíš a zpomalíš to. Každopádně bych to chtěl v blízký budoucnosti udělat a necrashnout se u toho.

Když už jsme u těch pádů, pár jich máš za sebou. Hlavně minulou sezonu jsi měl smůlu. No minulej rok jsem se vždycky z něčeho vylízal a pak jsem hned spadnul znova. Letos jsem se uklidil, jsem starší, jsem otec. Už nepadám, ale vyhrávám, hehe.

V jakým okamžiku člověk pozná, že jde do crashe, a jak se pak musí v tý situaci zachovat?Hmm… Pozná to podle mě dost brzo, skoro hned po odrazu. Pak máš dvě vteřiny na to, abys to co nejlíp vyřešil. Nejlíp znamená, aby to co nejmíň bolelo. Přeci jenom ta motorka váží kolem sto kil.

Je nějakej recept, jak pádům předcházet?Bejt maximálně soustředěnej a věřit, že to dobře dopadne. Vůbec nemyslet. Když se ti před skokem proháněj hlavou ňáký myšlenky, je to nebezpečný. O tom, co chceš udělat, musíš bejt rozhodnutej před tím, než na to jedeš. Pak to tam už ňák automaticky pošleš. Všechno to je o odvaze. Musíš bejt správnej magor.

Nebojí se o tebe manželka Lenka? Zatím není manželka, ale když bude hodná, tak třeba jednou… hahaha! Ona FMX moc neřeší, popřeje mi štěstí, řekne, ať sem opatrnej, dá mi pusu a zbytek už je na mně. A sám strach nemáš? Vždycky, když začnu bejt ve stresu, tak si říkám – děláš to, protože tě to baví, ten trik už jsi

skočil stokrát, seš v tom dobrej, tak proč bys měl spadnout zrovna dneska? A věřím, že to bude v pohodě.

Zajímavá epizoda je, jak s manažerem ve filmu řešíte, do jaký míry se z tebe stává produkt, když se upíšeš sponzorům a oni tě oblíknou do jejich kombinézy. Jakej k tomu máš postoj?Já sem v pohodě s tím, že sponzoři zaplatěj účty a dostanou tě na závody a akce, kam by ses jinak nedostal. Díky nim navíc můžeš trénovat a neztrácet čas malýma trapnýma exhibicema někde před obchoďákem. FMX je furt undergroundovej sport, nemůžeš odjet jeden závod a říct si, že máš na rok vystaráno.

Přece jenom jsi ale měl pověst pankáče, kterej jezdí v obyčejným tričku, a přitom stojí na bedně vedle obrandovaných riderů.To je těžký… Já doufám, že jsem pořád takovej pankáč, převlečenej za tohohle „produkta“. Když jsem se objevil v dresu, tak mi lidi psali, proč tahle komerce, že to není vono, že to není hardcore a punk. Jsem jim odpovídal, jasně, vole, když mi zaplatíš účty, tak já klidně budu dál jezdit třeba v natahovacích elasťákách.

Nesvázala komerce svobodnýho ducha, na kterým je každej freestylovej sport založenej?To si nemyslím. Pořád máme drsný afterparty po eventech, pořád jsme jedna rodina a pořád je ten sport kórovej. To, že máš na sobě dres a kalhoty, který prostě vypadaj super slušně, a máš na nich logo, tak to mezi náma nehraje zas až takovou roli. Samozřejmě všichni pocházíme z punkovýho backgroundu, protože na začátku nebylo nic. Každej jezdil pro zábavu, ne pro peníze.

A pár lidí si přiřezávalo blatníky…To jo, no! Sis uřezal blatníky do ňákých tvarů, třeba hvězdiček, a byl jsi král. Někdo si na ramena lepil hroty, někdo jezdil v hokejovým dresu. Člověk se snažil bejt výjimečnej, originální.

Co tě na freestyle motokrosu baví ze všeho nejvíc?Freeride, kterej není nikde jinde takovej jako v Americe. Nikoho se nemusíš ptát, jestli se mu chce, nebo nechce jít jezdit s tebou, vemeš motorku a jedeš sám do hor nebo na duny, kde ten freestyle v podstatě začal. Tam čtyři hodiny jezdíš, skáčeš šedesát metrů, pětku v plnejch, jedeš na to sto kiláků za hodinu, brrapp a ffššššhh…! To je ta největší paráda, ale nikdo ti za to nic nedá. To je prostě jenom pro ten pocit.


rozhovor /

Benjamin Kuras, český spisovatel a publicista žijící v Londýně, sepisuje na pokračování něco jako dějiny rasismu. Rasismus vynalezl bílý muž proto, aby odůvodnil svoji nenávist nejdřív k nebílým a nakonec i některým bílým mužům. Rasismus je postaven na „vědecké“ teorii zvané eugenika, jejímuž vzniku a myšlenkám jsme se věnovali v minulých číslech. Došli jsme až k tomu, jak

bílý muž pojal podezření, že za všemi jeho neúspěchy stojí celosvětové židovské spiknutí. Podle něj Židé usilují o zničení jeho civilizace prostě proto, že už jsou takoví, že to mají v povaze. Kuras se oproti tomu domnívá, že na zánik civilizace si už před nějakou dobou zadělal bílý muž sám. Vesele a dobrovolně, nikdo mu s tím nemusí pomáhat ani ho k tomu nutit.

názor / TEXT: BENJAMIN KURAS, CESKAPOZICE.CZILUSTRACE: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOV



KAPITOLA 11. DECIMACE BÍLÉHO MUŽE Počet obyvatel na Zemi se sice stále zvyšuje, ale podíl bílého muže na celosvětové populaci se snížil ze čtyřiceti na patnáct procent. V minulém čísle jsme vyjmenovali deset metod nebo způsobů, které už víc než padesát let vedou k decimování bílého muže, aniž by ho zabíjely. Decimování je mimochodem vynález bílého muže z dob Říše římské, kdy byli neposlušní vojáci nebo rebelující obyvatelé trestáni výstražným zabitím desetiny z jejich celkového počtu (deci = deset). Římané to považovali za férové řešení a projev vyšší inteligence, protože okolní civilizace pozabíjely vždy úplně všechny a pak se divily, že se nerozvíjejí. Dnešní civilizace bílého muže vyhlazuje sama sebe zhruba desetinným tempem za desetiletí.

Chudoba je ctnostPrvním přikázáním moderního vyhlazovacího desatera je, že člověk by se měl přestat množit, protože ničí planetu. To je samozřejmě v rozporu s biblickým přikázáním, které člověka nabádá, aby „plodil, množil se a zalidňoval zemi“. Biblický autor tehdy nemohl tušit, že jednoho dne nás bude téměř sedm miliard a polovina zemské souše bude pokrytá betonem a pouští.Prvním člověkem, který si uvědomil, že neustále rostoucí počet lidí žijících na rozměrově omezené kouli musí zákonitě narazit na nějaký strop, byl anglikánský kněz a ekonom Thomas Robert Malthus. Ten to na začátku 19. století zformuloval do čtyř pouček: Zaprvé, schopnost růstu lidstva je nekonečně větší než schopnost země poskytovat lidstvu obživu. Za druhé, růst lidské populace je omezován možností obživy. Za třetí, populace tedy může růst pouze v případě, že porostou i možnosti obživy. Za čtvrté, když není možnost obživy, lidé jsou chudí, nemocní a brzy umírají. Chudoba tedy omezuje nekonečný růst lidstva, a je proto nejen ctností, jak hlásá křesťanství, ale i ekonomickou nezbytností – udržuje rovnováhu mezi počtem lidí a možností jejich obživy. Z toho lze vyvodit, že celkovou životní úroveň si nezlepšíme zvyšováním výroby toho, co potřebujeme, nýbrž omezováním porodnosti. Méně dětí rovná se větší kvalita našeho ekonomického, občanského a kulturního života.

Bohyně GaiaNa konci 19. století však Američané vymýšlejí něco jiného. Říkají tomu „udržitelný růst“ a jsou optimisticky přesvědčeni, že jejich jediným omezením jsou nebesa. Kdo neroste, zakrňuje! Nekonečný počet hladových krků uživíme, vždyť přece vynalézáme stále novější a účinnější technologie. Američané jsou prostě vždy dobře naladěni, v tom je jejich síla, na druhé straně je potřeba poněkud méně optimisticky přiznat, že jediné, co určitě neporoste, je koule, z níž všechny ty prostředky k obživě dobýváme. Tato koule je navíc živou a inteligentní bytostí, kterou začíná bolet, jak krutě a bezohledně se k ní chováme. A jednoho dne bude mít na vybranou. Buď se nechá zničit námi, nebo zničí nás, aby se zachránila. Už to jednou udělala brontosaurům a mastodontům, a až skoncuje i s námi, vybere si k další evoluci nějaké skromnější tvory, možná krysy nebo šváby, ti mají opravdu potenciál.Na to, co tady teď povídám, přišel v šedesátých letech minulého století anglický chemik, lékař, ekolog a vynálezce James Lovelock. Ten Zemi zlidštil tím, že ji pojmenoval podle jedné řecké bohyně líbezným jménem Gaia. V její atmosféře taky jako první vystopoval plynovou potvoru chlorofl uorocarbon, která ničí ozónovou vrstvu a pochází z lidské činnosti. A protože ozónová vrstva vstřebává ultrafi alové sluneční záření, čímž chrání Gaiu před spálením a následným zánikem, Lovelock vztyčil varovně prst: „Přátelé, jsme všichni moc akční! Měli bychom se trochu mírnit a nevyrábět a nespotřebovávat tak zuřivě, neboť právě tím si podřezáváme větev, na které sedíme.“ Pozastavení demokracieLovelock taky vymyslel nám dobře známé pojmy „skleníkový efekt“ a „globální oteplování“ a dal se do zběsilého psaní ekologických knih. Byly tak čtivé, že se z nich rychle staly bestsellery. Jejich hrdinkou je Gaia, která se nám dřív či později pomstí za to, že ji dusíme nezničitelným průmyslovým sajrajtem a mučíme žhavými slunečními paprsky. V důsledku globálního oteplování do konce 21. století „vymřou miliardy lidí a těch několik málo plodných párů přežije jen v Arktidě, kde zůstane snesitelné podnebí,“ napsal Lovelock. Pak zavrhl

americký „udržitelný růst“ a místo něj vymyslel „udržitelný ústup“, jehož zásadní podmínkou je přechod z fosilní energetiky na jadernou. V roce 2008 spoluzaložil Optimum Population Trust (Trust pro optimální počet obyvatel) vyzývající k řízenému snižování populace na „udržitelnou úroveň“ odhadovanou na čtyři namísto nynějších téměř sedmi miliard. Konkrétní metody, jak toho dosáhnout, Lovelock nenavrhuje, ale upozorňuje, že „k záchraně Země bude možná nutné pozastavit demokracii“. Tento jeho názor nás ovšem nemusí znepokojovat, vždyť demokracie se viditelně pozastavuje i bez jeho přičinění. Demokracie

se pozastavuje, zato populace pořád roste… S výjimkou bílého muže, který se jako jediný chová k Zemi zodpovědně a dobrovolně se scvrkává na patnáct procent jejích obyvatel. Ještě nedávno byl v populaci zastoupen čtyřiceti, ale to už se nikdy nevrátí.

KAPITOLA 12. KDO ZEMĚKOULI INFIKOVAL,AŤ JI TAKÉ VYLÉČÍ!Jak pseudomystici z hnutí New Age a ekologové amatéři včetně „zeleného“ hnutí zmrzačili myšlenku o planetě Gaia.U Jamese Lovelocka, který prorokoval Zemi zkázu kvůli přemnoženému

názor /


lidstvu, se ještě chvíli zdržím, abych vám ukázal, jak snadno lze překrucovat a různě vykládat vědecké poznatky a z nich vyplývající závěry. Profesionální vědci Lovelocka vždy vnímali shovívavě, ale trochu pohrdavě jako cáklého romantika míchajícího dohromady vědu s mystikou.

Planetární lékařOproti tomu nadšenci z hnutí New Age a ekologičtí amatéři včetně „zeleného“ hnutí, u jehož zrodu Lovelock stál, vzali nejdřív všechno, co o globálním oteplování a přemnožení lidstva kdy řekl, za svatou pravdu. Časem se ale přihodilo to, co každé zajímavé

a populární myšlence – začali se přidržovat jen toho, čemu snadno rozuměli, a úplně přestali mluvit o tom, nad čím by museli příliš přemýšlet nebo se snad naučit trochu vědy. Jak lidské… Lovelock poctivě nastudoval a propojil několik vědních oborů, aby se mohl stát „planetárním lékařem“, jak si sám říká. Planeta Gaia je v jeho podání symbolický název pro veškerý život a všechny biologické, fyzické a chemické procesy, které na Zemi – od jádra až po stratosféru – probíhají. Ty jsou natolik propojené, že člověk nemůže nikdy vědět, jak narušení jednoho, zdánlivě nevýznamného procesu ovlivní celkový stav planety. Následky mohou

být nedozírné. Gaia je obrovský organismus a lidstvo Lovelock přirovnává k síti jejích mozkových buněk. Úkolem každé buňky je chránit celkové zdraví organismu, protože na něm nakonec závisí i její přežití. Lovelock nicméně vidí, že „vědomí lidstva se od Země odpojuje“. Lidé myslí jen na sebe, vnímají Zemi jen jako zdroj své prosperity, a proto se pro ni stávají chorobou, vlastně něčím jako rakovinovým bujením. „Vyrostli jsme do takového množství, že Země námi onemocněla. A stejně jako u lidských chorob to může mít čtyři následky: zničení napadajícího organismu, chronickou infekci, zničení hostitele nebo symbiózu

– trvalý, vzájemně výhodný vztah pro hostitele i napadajícího,“ napsal.

PosláníLovelock vychází z víry, že jako každý organismus má i Gaia své obranné sebezáchovné schopnosti, a člověkem se tedy zničit nenechá. Pravděpodobně zničí dřív ona jeho než on ji, což mu občas „připomene“ tajfuny, tornády, uragány, zemětřeseními a tsunami. „Planetě, na které žijeme, se stačí otřást, a ve zlomku vteřiny pošle na smrt miliony lidí,“ píše Lovelock a vyzývá, abychom Gaiu už déle nedráždili a raději začali pracovat na smíru a vlastní záchraně. Hledání symbiózy lidstva a Země se stalo pro Lovelocka posláním. Při jeho naplňování se však vyhýbá zjednodušeným závěrům, dogmatům, politickému zneužívání ekologických poznatků a vyhroceným řešením „v této době, kdy emoce platí víc než pravda“. Se zeleným hnutím a jeho politickými stranami se rozešel, když začaly ignorovat jeho výzvu k celosvětovému zavádění jaderné energie, v níž Lovelock spatřuje „jediný účinný lék, který dnes máme“.

NápravaTo je však jen začátek. Vedle toho potřebujeme zastavit spotřebu fosilních paliv a ničení přírody. Musíme nechat Zemi chvíli odpočívat od farmaření a přemýšlet o umělých potravinách, které by částečně nahradily ty přírodní.Je třeba přestat pěstovat biopaliva, která Lovelock považuje za jeden z nejdebilnějších nápadů, na něž zelené hnutí přišlo. A dále odstranit vzdušné vrtule hyzdící krajinu, protože množství jimi vyrobené energie je strašně malé. Počkat s instalací solárních panelů, až jejich vylepšená technologie umožní několikanásobně vyšší produkci energie než dnes. Zaměřit podnikání na technologické vynálezy, jež mají nízkou energetickou spotřebu, například na mobilní telefony, internet či světelné diody. A zbavit se posedlosti udržitelným hospodářským růstem za každou cenu, na němž „politici závisejí jako narkoman na droze“.Záchrana lidstva ochranou Země je Lovelockovou novou verzí Kiplingova „břemene bílého muže“. A kdo jiný než bílý muž by to také měl udělat. Kdo to zepsul, ať to taky napraví.

Seděl jsem v noci v autě na cestě z Košic, napravo jsem tušil tatranský štíty, a jak autem ještě rezonovala ozvěna právě ukončený debaty o životě a díle Reinholda Messnera, tak jsem se s pomocí spacáku a bezpečnostního pásu snažil na zadnim sedadle vytvořit funkční bivak. Najednou bylo ticho, před náma sedum hodin cesty do Prahy, a já myslel na to, že musim ještě napsat tenhle poslední díl seriálu, kterýmu jsem celej rok rozuměl akorát já (a to jsem to často stejně jenom předstíral). Řikal jsem si, že bych to měl na konec zkusit aspoň zrekapitulovat, jednak abyste si nemysleli, že jsem vás celou dobu nějak lakoval nebo co, ale i sám pro sebe.

Bral jsem to tady letem světem a patřičně zmateně, nebylo to ani kudy jó, ani kudy né, ale vo to vlastně dé. Asi jsem na začátku řikal, že nejvíc ze všeho jde o to, že všechno jde. A je to pravda, tohle platí, ale není to asi všechno. Všechno totiž jde, když se chce, bohužel to nejde samo. Trvá to, vyžaduje to spoustu úsilí, času, trpělivosti a disciplíny, asi i trochu toho nadání a značnou míru (prosim prosim) sebereflexe. Moje chápání DIY kultury disponuje totiž jednim paradoxem – je otevřená všem, a tim pádem by se měla vzdát veškerých hodnotících/poměřovacích kritérií. Ano, i blbost má svůj přínos a aktivita je víc než kvalita. Mělo by

bejt teda na nás, abychom v rámci možností nepouštěli ven kraviny (prosim prosim).

Abych byl upřímnej – mě zajímá hlavně proces, výsledky ani tolik ne, takže moje očekávání a zklamání jsou dost specifický. Nevim, jak moc se to promítlo do toho, co jste si tady rok četli, ale poselství celýho seriálu jste si měli shrnout do dvou slov: NENI PRABLÉM. Co si zamanete, to se dá udělat, vymyslet a zrealizovat. Techno deska, časopis, film anebo cokoliv – nic z toho prostě není problém, řek bych. Jsou na to různý lidový pořekadla, že když se chce a tak dále, co vám budu povidat.

DIY or die!Jak se dělá hudba na počítačiPOSLEDNÍ DÍL SERIÁLU PRO ÚPLNÝ ZAČÁTEČNÍKY


technologie / TEXT: BONUSILUSTRACE: RADIM LISA, GYMNÁZIUM UNIČOV

Ale co chci říct: spousta věcí, který jsem vám cpal, může bejt úplně mimo – ale to snad platí obecně: já nevěřim nikomu, nevěř teda ani ty mně. Každej problém má svoje specifika, každý řešení má svý klady i zápory. Některý cesty se zdaj slepý, jiný třeba podle mě můžou bejt funkční, ale kouzlo týhle cesty je i v tom, že neexistuje přesná mapa. Z Košic do Prahy se dá jet přes Budapešť i přes Hradec Králové – ta první cesta je o sto kilometrů delší, ale zvládnete ji o dost rychlejš než tu druhou, která je kratší.

Celej rok jsem tady řešil nějaký nepravděpodobný obecnosti,

klouzal jsem po povrchu, neslaný nemastný a kde nic tu nic. Moh bych zkusit přemluvit šéfredaktorku, ať mi udělá dopisovou rubriku na způsob Láska, sex a něžnosti, která by se zabejvala konkrétníma problémama, ale myslim, že většinu lidí to nezajímá. Když budete cokoliv potřebovat a budete si myslet, že bych vám moh pomoct, napište mi na [email protected] anebo si mě odchyťte třeba na koncertě. Dám to jak Reinhold Messner Čomolongmu, a eště budu rád.

Poslední slovo má vždyckyšéf a maminkaTohle je poslední díl seriálu o činnosti, ve který se nevyznám a ani s tím nebudu začínat, protože mám jiný ambice než se cpát mezi muzikanty, což jsou podle mě ještě větší pošuci než grafici, fotografové a výtvarníci. Hele, já ani pořádně nevim, co je frekvence, takže některým větám vůbec nerozumim, zato dost bystře vnímám to podprahový poselství (slovo, kterýmu se Bonus směje, protože přece není žádnej posel), že jako důvod k dělání věcí stačí jen to, že můžeme. Bonusova cesta je i moje cesta, nebo si aspoň přeju, aby byla, jestli mi rozumíte.

Seriál oslovil muzikanty, který mi pak psali svoje postřehy a všichni do jednoho končili tím, že se těšej na další díl. Nejsme sice hudební časopis a muzikanti nejsou naší cílovou skupinou, ale pro mě to bylo potvrzení, že má smysl pokračovat (i když jsem teda na ty jejich rozbory mohla napsat akorát tak „dík a zdravim“). Navíc to vyústilo v úplně konkrétní věci, jako je například Bonusova užší spolupráce s Radimem Lisou z uničovskýho gymplu, která vznikla právě přes stránky RedWaye. Já myslim, že to takhle stačí – propojování kabelů nakonec vede k propojování lidí, k jejich komunikaci a vytváření nových vzorců a sloučenin. Jako v chemii. Nic víc k tomu nemám, jenom doufám, že v září přijde Bonus s něčim novým, co budu opět s chutí číst. Martina Overstreet


NÁMĚT A KRESBA: NIKKARIN WWW.FACEBOOK.COM/NIKKARIN

VE SPOLUPRÁCI S FESTIVALEM KOMIKSFEST! WWW.KOMIKSFEST.CZ

redway 9/iv

Documents