2011

Rakev s Romanem zajížděla doslova do prdele. Já byl krásně oblečený a říkal jsem si: Třeba tlesknu a jeho dílo bude na věky otevřené. Bylo mi smutno. A bylo tam tolik lidí. Tolik lidí, kteří Romanovi chtěli dát poslední sbohem. V análech z minulosti se lze až příliš často dočíst, že za rakví člověka, který si stejně jako Roman nehleděl jen sebe, kráčela malá hrstka přátel. Je mírně přitroublé říci o někom, že si takový či onaký pohřeb zasloužil (samozřejmě s výjimkou Daladiera), a proto skončím takto: Romane, kdybych měl na věnec se stuhou, nechám na ni napsat „Nashledanou“, protože tímhle to rozhodně nekončí.

VEČERNICE ROMANA POLÁKA

7

PSÁNO V TRENÝRKÁCHPatrik Linhart

Elektronické vydání zakoupíte na adrese: kosmas.cz a palmknihy.czPapírové vydání zakoupíte na adrese: www.kindlezone.cz

Všechna práva vyhrazena! Žádná část této knihy nesmí být šířena, kopírována, měněna, ani veřejně provozována bez svolení autora!

text & ilustrations © 2006, 2013 Patrik Linhartdoslov & ilustrations © 2013 Bohuslav Vaněk-Úvalský© 2013 Krásné nakladatelství

ISBN 978-80-85958-99-7

7

Čmelák časuI.

Bílý důl

Zde lidi z Grentze a Duchcova paběrkují. Dost pofidérní místo. V dětství jsem tam chodil často, někdy s dědou pro uhlí, někdy jen tak provoko-vat osud. Člověk se lehce propadne do hořícího podloží a uhoří mu nohy. To se ví. Však už tam zatloukli ceduli. Bludný kruh — Lokalita Třibec — Doly Bílina — Vstup zakázán. Když jsem při-šel blíž, nestálo tam „bludný“, ale „bílý“. Něco mě varovalo, vrať se. Poslechl jsem, ale bludný kruh to přece jenom byl. Cestou zpátky jsem se ztratil na haldách. Zároveň to byl i bílý kruh,

(povídky)

Haldy, které změnily názor

8 9

protože, sotva jsem vystoupil z lokality, začal na mě dorážet černý pes. Za kolejemi vykřikoval za-krslý chlápek v bílém kabátu nějaké sprostoty.

Krajiny opuštěných škodovek

Každých deset metrů narazíme na opuštěnou škodovku stojící na kraji silnice nebo na lesní ces-tě. Na záchranné pásy se zvolna snáší prach a tvář šoféra věčně zůstavená zpětnému zrcátku je po-krytá třídenním strništěm. Národ zde tak rychle zbohatl, že ve vozech ponechaných napospas moudré dělnici Přírodě zůstaly i igelitky z Tesca a pár korun, které se při rodinných rvačkách za plného provozu rozkutálely po podlaze. Z kufrů se line odporný puch hniloby a rozkladu. Staro-milský kutil či nepříjemná tetička nebo zlobivé děcko tu zůstali hlídkovat pro případ, že se starý fára jednou vrátí se ctí do oběhu.

Hysterický majitel

Před mým domem si den co den hraje skupina holčičích kokotek. Je jim asi osm, i když přesně to tvrdit nemohu. Fakt je, že kdyby je jeden z mnoha místních slizáků ojel, skončil by v lochu co od-porný prcačkář. Mají k dispozici všechny bara-bizny v celé té děsivé ulici a ve všech okolních

8 9

ulicích a mimo jiné rovněž dětské hřiště z ping-pongovým stolem z pravého betonu a kolejiště. Ale to ne! Ty psí kundy pravidelně vysedávají na mém prahu a vedou nechutné řeči o žvýkačkách a podobném svinstvu. Jistá učitelka jménem ma-dam Hotovsonová malým štěbetalkám věnovala barevné křídy, a tak se jejich blábolení mohlo přenést i na chodník — na chodník, po němž jsem měl tu čest jednou dvakrát denně šlapat. Přímo před brankou jsem našel zelené srdce zvící osmdesáti cm na šířku a v něm nápis Saša + Pa-trik. Lekl jsem se tak, že jsem si ublil do vietnam-ských trenkoslip, které jsou či do té doby byly tr-nem v oku všem chlapům z posilovny Vítězný Va-lentin. Nebylo to neoprávněné. Doma už čekala přítelkyně. Pod očima měla kruhy po nedávno prodělaném hysterickém záchvatu nejžlutější žár-livosti. Musel jsem říct na rovinu, že s tou čumr-dajkou nemám nic společného. V noci jsem si maloval, jak s tou malou cicinou uprchnu a bude-me roudmůvovat po Čechách jako Nabokov s Lo-litou. Bohužel se ukázalo, že Sašena se zamiloval do jednoho se mnou stejnojmenného cigoše a premianta třídy v jedné osobě.

Mluvčí pivovaru

Konkurs na mluvčího pivovaru nás dělalo de-set: já pod jménem Petr Tygr, můj spolužák Jonáš,

10 11

můj spolužák ing. Bim (který v pivovaru už deset let pracoval jako senior product manager), žena v kostýmku, žena bez kostýmku, bývalý mluvčí ja-kéhosi ministerstva, katolický kněz a rocker s vi-záží Micka Jaggera. Konkurs trval čtyři hodiny. Během té doby zkonzumoval Jagger osm piv, kněz dvě a mé alter ego jedno. První test byl z angličti-ny. Pro ty, kteří netušili která bije, zástupce pivo-varu vysvětlil, že je to řeč, jíž pivovarští hlavouni mluví na poradách. Nebožáci prý kvůli tomu musí jezdit každou volnou neděli do Británie, aby se zdokonalili. A to prý všichni, neboť jsou to do jednoho samí Češi. Následoval test znalostí o pi-vu. Následovala zkouška Jak se zachovám, když pivovar lehne popelem. Pak jsme vymýšleli pří-běh o panu Zippichovi. Tygr napsal krásné vyprá-vění o tom, jak pan Zippich dostal sud, ve kterém nikdy nedojde pivo, a rozhodl se, že obšťastní celý svět. V chvíli, kdy nikdo na celé západní polokou-li v sobě neměl pod tři promile, ho Bůh povolal k sobě. Během té doby pouštěli z kazeťáku Nedvě-dy, aby nás znervóznili. Většině to asi bylo fuk, jen rocker chvíli prskal, ale pak se pod vlivem osmé-ho piva přidal ke zpěvu. Největší darda přišla ve finále, kdy do lokálu vstoupil samotný Zippich a začal nám diktovat věty typu „Zavilí šakali zavi-le vyli.“ Při rozloučení nám oznámil, že vybraní uchazeči v příštím kole utkají s podnikovým psy-chologem přehoz s nápisem Tady vaří Zippich.

10 11

Cesta do Luny

Znám osm lidí, pro které zmatené kroužení čmeláka v okně jedoucího vlaku znamená zasta-vení času — že si tento okamžik bzučení a tluče-ní pražců zapamatovali na věky. Byly to jiné vla-ky, jiné roky, ale pokaždé, tím jsem si jist, stejný čmelák, čmelák času.

Dunění bubnů

„Proč bych já, chlap čekající v mezipatře, ne-mohl všechny psí hlavy postřílet?“ napadlo jednoho deštivého letního dne příslušníka jis-tého gangu, v příslušných kruzích známého pod niknejmem Delete. Sluneční paprsky pro-nikaly do jeho nuselského třiapůltého patra a příslušníka trápila žízeň. „Hernajs, venku leje, tady k zalknutí, co takhle otevřít okno,“ poradil si sám. Otevřel okno a na náměstí bří Synků pochodovala kohorta konzervativních mládežníků. „Pif paf puc!“ vybafl Delete. Ostřílení manažeři padli k zemi. „Hergot, zrovna ty nepravý!“ zahromoval Delete, neboť souhrou náhod sejmul kapitány neziskovek jako jsou ČEZ a ČD. Náhle Delete zpozorněl. Bubnování se neslo z mansardy v ulici Božích bojovníků. Ostřelovač vyběhl na střechu rychle jako dravý protiproud řeky lásky. Brzy dekódo-

12 13

val vzkaz: Naši na Slapech, sama doma, budou steaky? „Heršoft!“ řekl a za komínem vytáhl bubínek z vydělané kůže adventistického misio-náře. Momentík se pekelně soustředil a pak spustil: Mám to na mušce, zatím ne steaky, ale misteaky... Nedobubnoval. Duha skryla jeho zrakům rudý vrtulník MI 4 a střelec Šulajev si zapsal další sestřelený buben.

Mistr neklidu

„Myslíš si, že jsem bůh?“ zeptal jsem se Vo-glerové, tváře se naoko tak pohodově, jak to v ta-kový fatální moment jen lze. „Kdo ti zase co udělal?“ opáčila a pokračovala v konsumaci DVD filmu Lesní jahody, v němž se díky nejmo-dernějším postupům bonusově setkávají Sven-ska Film Industry s neonacistickou agitkou GE Money Bank. Chvíli jsem sledoval profesorovy peripetie v chatě u jezera, ale pak ve mně sklá-dačka zaklapla. Zachoval jsem se důstojně — jako pravý mistr neklidu. Usmál jsem se jako Vietnamec, když neví kudy kam, a pravačkou jsem napálil první věc, která se projevila v tem-notách. Myš blikla a měla to spočítané. S počíta-čem Albert III. se teď dorozumívám telepaticky. Všechno mohlo být jinak, kdyby Voglerová do-kázala dát pravdě svobodu. Ale kdež — pořád se musí držet podlahy. Moje baba je la bas.

12 13

Jak sehnat šrouby

Sázeli se kluci na zábavě o pár panáků, kdo z nich sbalí tu nejhezčí holku, ale protože kolem tý vysněný bylo moc hrana-typů, otočili a šli do tý nejošklivější, a ta nejošklivější byla ke všemu ještě s ortézou a navíc v krunýři. Fanda jí dostal na záchodě a na ukázku přines šrouby z toho krunýře, zatímco ona se tam bezmocná válela na kachličkách. Místo, aby mu rozbili hubu, tak se smáli a objednávali mu panáky, i když se jim moc nechtělo. V tom kraji žijou chudý kluci.

Psí útulek

Malá Evička se ke mně otočila a řekla: „Já chci nějakýho starýho. Umře a vezmeme si zase dalšího. Umře a novýho. A zase starýho, umře a tak pomůžeme co nejvíce pejskům.“

Plíšek a Kyzlarová

„Také peklo má své nebe,“ začal manažer opti-misticky poradu. „Dnes přišel na oddělení dopis od jednoho klienta. Píše, že se velmi zajímá o na-ši klientku ing. Kyzlarovou. On sám prodává růz-né druhy zboží — jako dealer kosmetiky se často setkal s urážkami a ví, jak to bolí.“ Úředník pře-

14 33

dal šéfovi ing. Plíškovi adresu ing. Kyzlarové a Plíšek pak už sám napsal dealerovi fundovaný dopis. Docela jiný dopis poslal ing. Kyzlarové. Po rozpačitém začátku proběhla mezi Plíškem a ing. Kyzlarovou následující korespondence:

Nazdar Plíšku!Ten konkurs na modelku byl (fotky jsem přiložila).

Na školu se tudíž vyseru, nebo to nechám na ažpak. Sejdeme se u Zuba končím — jsem na Kovošrot.

MilunaPS: Objednala jsem Prezervé.

Ahoj Miluno,to jsem hrozně moc rád, že si se po tý posraný

škole vůbec někde uchytila. Držím ti palce, ale domu se už nevracej. Plíšek

Nazdar Plíšek,to jsem netušila, že jsem ti tak volná. Ale budiž.

Mám nového přítele (Jana z buffé jistě znáš). Abych dokázala, jak je náš vztah hluboký a upřím-ný, posílám foto našeho páření.

Miluna

PS: Všechny své orgáče s tebou jsem předstírala — to jest imážinovala. Na jednom večírku jsem po-znala, že tě miluje moje kamarádka Stázka, ta vy-pasená slepice.

14 33

Ďáblův šuplíkII.

Vzal jsem všechnu naději

Vzal jsem všechnu nadějikolik mi jí ještě zbylože s vahou půjdu dolůo šedesát jedna kilo

Život skončila tu je třeba začít:okno, urnajméno — to musí stačit

(básně)

34 35

Teplice, hospoda U Havrana

V Teplicích plují loděválečné lodě na ubrusechjejich vlajky vlajíještě v ranních autobusech

Ráno, vzhůru do práce

Půlměsíckterý pověsils na stromzří na mě jedním okema přece za ním běžímjako děvka za otrokem

Bystřanští střelci

Nad městem je tupá obloha plujou tam vyduchlý mrakymraky v barvě khakibystřanští střelci jezdí ti v poklopciv tvém úsměvu zní kámenhornická holka topí se v pince a opilý zachránce je znavenchceš dítě, ptá sechci, já na tokoupala ses v mém oprámudej mi to dítě za šišku salámu

34 35

Moji draci

Chci aby moji draciodfrčeli na matraciChci aby si lidé dobří na zemipodali ruce pokryté ekzémy

Neboť jsme vrazi z lepenkyotcové griotkymrtví už jenom tímtímhle stoletím

Zastávka Duchcov I.

Nemám v paži ránakterá si mě prohlížejískrz odrazy v chodnícíchnutí vzpomínat ta dlouhá stánípo kterých bolí staré rány

Spolu na katolické farmě

Dáli vzdálenijsme si tak blízkojako když kladivoo srp třísklo

36 37

Rudé války

V krvi psal jsem krvíposlední sbohem zemi a toběmy byli jsme na to hrdíže zvedli jsme oči podlité krvía s prvním výkřikem obnažili paže

My utíkali jako prvíza námi — koberec posetý krvíodvíjel se pozpátku a lítost pozdnínebyla nic platná, my krvíbyli posedlí — my svatí

Jalová hesla líbala mrakymy zatím čekali až nocí dozníočima jsme hledalikde nepříteltvář k polibku nastaví

Byla tma kropenatá krvíu řeky světluškyjá nad ohněm s vuřtíkychtěl jsem ti sáhnout na rtíkymlaskavé rtíky spodní

A v tom byla revolucesexuální a s krvíneboť tento denbyl tvůj prvý

36 37

Zastávka Duchcov II.

Jednu cigaretuzkusím ještěvklínit mezinoční a rannídeště

Ve studáncesrp měsíce halekáco zbude z člověkaaž se zavře hladinanebude už hrdinakterý tě mačkal v dlanikdyžs byl rozedraný

Eva Voglerová

Moje Japonkase světélkujícími vlasypřežila Hirošimua Nagasaki taky asi

Kdybych byl choudě malý

Měl bych modrý kobereckde v rámci osvětyzakládal bych sověty

38 67

Měl bych postel napříč pokojeza postelí kulometné hnízdokolem mrazáku by tu a tampár kulí hvízdlo

Miluje tě

Miluje tějako životz kamikadzejeden pilot

* * *

Kolem kokota mám svatozářa kafí plnej teřichasi brzy pudu na ozářna oltář plnej řeřich

Napsáno v trenýrkách

Uniká smečce stínůnebe cedí mrákotymá typa jako hlínuchce být taky jako ty

38 67

I. MUČEDNÍCI ZE ZARYCesta učitele na Balkán

Malý záškodníčekJmenuji se Petr Tygr, možná mě znáte z roz-

hlasu nebo z televise. Do čeho jsem se pustil, to zle dopadlo. Nebyl jsem špatný policista, ani v soukromém sektoru jsem si nevedl zle. Také v osobním životě jsem — myslím — měl štěstí. Mých osm přítelkyň by to mohlo potvrdit. Kdy-by ovšem chtěly. Můj profesní životopis je kupo-divu výčtem nedorozumění, drobných tragédií a nadnárodních krachů. Někdo by mě mohl po-važovat za malého záškodníčka. To by mi dokon-

TŘI CESTY ODTUD TAMIII.

(cestopisy)

Měsíc byl tak divně a tys byla tak daleko

68 69

ce vyhovovalo víc, než kdyby si mysleli, že se to všechno děje jaksi mimochodem.

Můj anděl strážný si se mnou dával schůzky zásadně v podsvětí, na samém prahu Erebu, ale já se nevzdal, možná právě proto. Přijal jsem ko-runu mučedníka a rozhodl se, že zúročím své le-tité či spíše rozmanité zkušenosti jako pedagog, ostatně můj otec byl profesor.

Říkají o mně, že jsem sobecký, zaujatý a po-výšený. Něco na tom bude, proč zapírat. Na druhou stranu, jak nebýt nesobecký v zemi, kde i nájemný vrah má podíl v nějaké charitě, a jak se nestát maličko zaujatým tam, kde se vše jaksi přehlíží, a konečně jak se kapku ne-povyšovat nad jiné, kteří nikdy nedesignovali tvář planety, nikdy se nelíbali s ženou presi-denta a dozajista nikdy ani koutkem oka ne-spatřili svatý Grál, nemluvě o tom, že skvěle hraju golf a ping pong.

Zhodnotil jsem svou rozporuplnou situaci a vy-dal se všanc střední škole cestovního ruchu v Ro-senthalu. Tato škola, sídlem v bývalé továrně na ponožky, mě přijala a hned v prvním roce půso-bení jsem si získal takovou důvěru, že jsem byl vybrán do týmu čtyř učitelů, kteří pojedou s děc-ky na Balkán. Pochopil jsem, že tento úspěch ne-může skončit jinak než tragédií. Přesto jsem tuto další ránu osudu přijal téměř s lhostejností da-nou dlouholetým tréninkem. Nepřišlo mi ani na mysl, abych si podobnými obavami otravoval

68 69

vlastní kobku. Čistý vzduch — aspoň v rámci středověkých představ — to je mé heslo.

Čeho by se měl učitel bát?To není těžká otázka — na první pohled. Pra-

vý učitel by určitě s větší lehkostí odpověděl na otázku, čeho by se bát neměl. Během několika měsíců jsem však přišel na to, čeho by se učitel měl bát. Obvykle se učitel bojí státu, rodiny a dětí. Podle mého by se však měl bát toho, že se v noci probudí a zjistí, že sedí v lavici, v první lavici před katedrou, a jaksi mu ještě nerostou fousy nebo mu raší jen takové rudimentární vý-honky. Nechtějte si ani představit, jaký koutek krásy by takový učitel zažil. Říkám „koutek krá-sy“, ale označení záleží čistě na vás, u nás ve tří-dě jsme tak říkali místu, kde se nenápadně a přitom razantně mohla šikanovat taková třídní nablbla jako šprti, dementi, Neočeši, saďoši, a hlavně tihle lžiučitelé.

Toho jsem se já samozřejmě nebál, a to z pro-stého důvodu — nepovažoval jsem se za učitele. Rozhodně jsem nebyl jako ti druzí, byl jsem vý-jimečný a především za mnou stála moje krimi-nalistická odyssea. Tím, že jsem se nijak nean-gažoval a tvářil se na všechny strany, jako bych kdykoli mohl odletěl na Mars nebo na Severní točnu, měl jsem u žáků ne respekt, ale důvěru, a u kolegů ne důvěru, ale respekt. Jistě by se na-

70 71

šel nějaký filuta, který mě považoval za obyčej-ného troubu a za mými zády by se tím možná ani netajil, ale copak takový kašpárek mohl vědět, zda jsem to skutečně já, ten magor, o kterém před rokem psaly všechny noviny.

Přestože jsem nebyl učitel jaksepatří, měl jsem také strach. Každý den jsem se budil o ho-dinu, dvě i tři dřív, zpocený hrůzou, i když jsem se ve třídách, kabinetech a schůzích ve sborovně věčně usmíval a tvářil se sebejistě, byla ve mně malá duše. Dohromady ani nevím, čeho jsem se tak bál. Bylo to asi všechno dohromady. Jediné na čem mi nezáleželo, byla výše mého osobního ohodnocení. Abych se povznesl nad své drobné obavy, jako je náhlá kontrola, zaspání, ztráta do-kumentů, nevyhotovení elaborátu, ztráta důvěry, neplnění osnov, neexistence osnov, namluvil jsem si, že opravdu nejsem žádný učitel, ale mám zvláštní úkol. Kdo mi ho dal, jsem neřešil, ale jaksi mě hřálo vědomí, že beru dva platy.

Tuti fruttiCílem zájezdu bylo městečko Zaton v severní

části Dalmácie. Cesta přinášela samá překvape-ní. Řidič měl hodinu zpoždění, tvrdil, že už měl značku ROSENTHAL na dohled, když zničeho-nic se před ním objevil tentýž nápis, ale červe-ným pruhem znegovaný. Zjevně si to vymyslel. Kromě dálnice dokázal zabloudil všude. Potíže

70 71

mu dělalo i najít výjezd z odpočívadla. To jsem však bral jako zpestření. Zneklidňoval mě ne-klid dětí. Jejich 16 a 17 let mi připomínalo moji odpovědnost pedagoga. Na plánku kempu jsem se pokoušel vytipovat vhodná místa pro založení koutku krásy.

Na 50° s. š. jsme překročili hranice Maďarské republiky. To mi připomíná, že bych se měl zmí-nit o poměrně mladém státním útvaru, na jehož území se znovu setkaly Žilina, Banská Bystrica a Levoča. O Slovácích říkal můj velitel, že jsou to pekelní prospěcháři, ale teď o tom pochybuji. Pytlíkují to jako my. Maďaři jsou jiný element. Dodnes nechápu, proč je měla Sissy tak ráda. Určitě před ní machrovali, to umějí. Musím s politováním říct, že k Čechům — což se nepří-mo týká i mé osoby — se chovají přinejmenším přezíravě. Uvedu tento příklad: na celnici se v krátké době setkaly čtyři autobusy v tomto po-řadí — bulharský, český, slovenský a německý. Němci odjeli za necelou minutu, Bulhaři za půl hodiny, Slováci za hodinu a deset minut a Češi za hodinu a půl. Poprvé jsem byl rád, že se Čes-koslovensko rozdělilo, vsadím se, že bychom ne-odjeli nikdy a naše mrtvoly by putovaly do uhe-ráku. I tak to byla šťastná náhoda, když k nám po dlouhém čekání vlezl maďarský elegán s vlh-kým pohledem a zařval: „Tuti, tuti, schnell, schnell!“ Kolegyně mu vrazila do ruky Fruko a vzápětí šly šraňky nahoru. U Chorvatů to bylo

72 73

naopak. Možná si naši jižní bratři potrpí na ně-jaké to ratata, ale když svítí sluníčko, mají rádi pohodu. Co by si také vzali na tak zdegenerova-ných hovadech, jakých byl náš autobus plný. Schválně proto jsem vybral ty nejtypičtější zjevy a společně s nimi jsem se mačkal na sklo a má-val na celníky. Zde jsem splnil první část zvlášt-ního poslání. Celníku, který měl nejvíc frček, jsem lámanou praslovanštinou sdělil, co o nich říkali Maďaři. Série výbuchů, která se ozvala záhy po našem odjezdu, potvrdila má slova.

Dvě tři tváře Slavonie Vaňkův průvodce Tisíc hlášek o Slavonii zdale-

ka nevyčerpává všechny možnosti. Když jsme projížděli šťavnatou krajinou, kterou v dálce le-moval věnec buřtů nebo kopců, očekával jsem, že spatřím cokoli, ale o palmě Vaňkův nedokonalý průvodce mlčí. Pohled na palmu mě rozveselil, protože jsem ji měl za halucinaci. Řidič ji patrně také pokládal za přelud, neboť ji lehce naťukl. Ještě než jsem dopadl opět na zem, stačil jsem proklít autora Vaňkova průvodce a zvolat proslu-lé: Ty také jsi, palmo, cizinkou v této zemi?

„Ať je, nebo neni,“ pravil řidič rozhořčeně, „uprostřed silnice nemá co dělat!“

Byla by to oprávněná poznámka, kdyby nás je-den ze žáků neupozornil na podivný ráz krajiny, ve které jsme přistáli. Ani stopy po svěží zeleni

72 73

a macatých kopečcích, země byla vyprahlá a plo-chá, kam oko dohlédlo, po silnici ani stopy, jen ta jedna palma byla jakousi spojnicí mezi Slavo-nií a tímto koutem světa.

V takové situaci si člověk uvědomí, že pojmy jako sympaťák, kámoš a bytost, s níž se s rozkoší chceme spojit, jsou — zkrátka nemají žádný smysl a současně nic mimo ně neexistuje. Na-padlo mě, že jsme jediní lidé ve vesmíru, čtyři-cet prváků, tři učitelky, řidič a já. Měl jsem chuť se přivázat k palmě a čekat na další výboj. Po delším mlčení se znovu ozval řidič.

„Za půl hodiny jsme v Plitvicích.“Jeho sebejistota mě posílila. Všichni jsme na-

lezli do autobusu a za chvíli jsme usnuli. Řidič své slovo splnil. Přiznám se, že jsem mu věřil od začátku. Ostatně i tady, v místech kudy prochá-zíme, se před mnoha lety shromáždil kmen Apa-čů, aby si zafilmoval, a teď by to tu nikdo nepo-znal. Jen řeka, která těch šestnáct Plitvických je-zer a jezírek spojuje, se stále jmenuje Korana.

Moře osmahlých chlapů na buldozerechPoslední etapa cesty proběhla bez nepřístoj-

ností a podivných úkazů. Projížděli jsme kraji-nou rozstřílených domů, což působilo zvlášť de-presivně, ale většině z nás to bylo celkem jedno. Především proto, že minová pole se táhla po stranách silnice a nekřížila ji.

74 75

Kemp u Zatonu by to na Riviéře nevyhrál ani mezi grupou albánských uprchlíků, ale po tom, co jsem zažil, se mi zdál dobrý až dost. V podsta-tě jsem totiž nikdy nic nezažil. Nebylo tedy dů-vodu, abych žil v nějakém super kempu. Takový-hle stačil.

Od časného jitra se po kempu prohánějí opále-ní chlapi na buldozerech a válcovačkách. Občas převálcují nějakou chatku, ale druhý den už zase stojí, jen má nové nájemníky. Na hlavní příliv se však teprve čeká. Saissona je teprve v plenkách. Vedle naší skupiny a několika dalších rodin z různých koutů Evropy jsou prvními obyvateli kempu Němci. Od Stalingradu ušli dlouhou ces-tu. Dnes by se tam vůbec neobtěžovali. Zbytek prušáckého vojáckého étosu se odráží jen na ho-mogenitě jejich terénních vozů a přívěsů, na sate-litech zaražených do oblohy jako špunty a video-kamerách na stativech, které umožňují pozorovat a odstřelovat plážové dívky vazkými pohledy.

Nařídil jsem jednomu z chlapců, aby posoval před kamerami. Večer jsem ho přišel vystřídat. Pěkně jsem ty rošťáky namíchl, ale nemohli nás vyhnat. Večer je chladno. Pijeme rakiji, víno a pivo. Moře v noci je krásné, ale nenamočil bych se za nic na světě. Jednak je voda podezřele teplá, místy se dokonce vaří, a druhak je jí moc málo. Ráno vypadá moře docela jinak. Přede-vším je na opačné straně než včera a také je ho podstatně víc a nepřekáží tam žádné trubky.

74 75

Z radosti nad krásou moře jsem si koupil lahev rakije a šel probudit svůj oddíl. Včerejší večer na uvítání a seznámení (dosud jsem své kolegy, z nichž jeden byl ředitelka ústavu, neznal), byl tak úspěšný, že bylo co uklízet.

„Nečekejte na zázrak a začněte uklízet,“ vyzval jsem žáky. „Ti nejlepší z vás nebudou muset až do večera nic dělat!“ Moje nabídka byla tak lákavá, že až do poledne vynášeli odpadky, sbírali střepy a nedopalky a myli nádobí. S chutí jsem pojedl fazole s cibulí a nechal děcka osudu. Pláž na kraji saissony byla ještě zachovalá. Opalovalo se tam pár dalších škol ze Slovenska a Polska, zatímco děti se do sebe pustily, učitelé zapíjeli bratrství ve stínu slunečníků. Pozoroval jsem družbu se zado-stiučiněním, dováděl v moři jako vodní blecha a občas si šel připít pod slunečník. Mezitím jsem s hrůzou pozoroval, jak mi rudne ksicht. Ještě chvíli a byl bych rudý jako paprikový Němec a dozajista bych skončil v nějakém přívěsu a pak tradá Kurfürstendamm a vysvětluj, že nejsi Bra-nibor. Stáhl jsem se do ústraní a dvě nebo tři ho-diny se potuloval po osamělých plážích na vý-chod od Zatonu. Později jsem se dověděl, že lou-ky podél pobřeží mezi Zatonem a Virem nejsou tak úplně bezpečné, stejně jako některé lesy v okolí a pár obývacích pokojů.

Až k Viru se táhly oranžové útesy, které buď vykousalo moře, nebo bombardování. Po několi-ka minutách cesty jsem došel k ville. Stála nece-

76 155

lých deset metrů od pobřeží. Podotýkám, že po-břežní útesy nebyly vyšší než tři metry. Zdálky to vypadalo, že dům je obývaný, ale okna byla zatlu-čená a zdi rozstřílené. Později jsem zjistil, že je to srbská villa a deset let se jí nesmí nikdo dotknout. Původní majitelé možná odešli, možná zemřeli. Nicméně někdo tam přece žil. Předpokládal jsem, že si tam dávají rande osmahlých chlapi na buldozerech s krasavicemi z kempu. Úplně jsem se roztřásl, pohlavní spojení vetřelce s termináto-rem by proti tomu byla podívaná z červené knihovny. Bylo to však jinak. Vrátil jsem se do kempu a pokračoval v pití s kolegy. Nedokázal jsem se stále uvolnit. Přesné instrukce o mém zvláštním poslání nepřicházely. Večer jsem byl pověřen presentací našich svěřenců. Bylo jich sice čtyřicet jako na začátku, ale pět z nich neu-mělo česky.

(...)

76 155

NEDĚLNÍ SOUBOJTest všeobecné inteligence — pro orientaci ve

světě belmondovské reality

1. Jean-Paul Belmondo zvaný Bebel se narodil:a) 9.3.1930 v Luneville b) 9.4. 1930 v Coreche c) 9.4.1933 v Neuilly-sur-Seine

2. V jakém filmu se Belmondo objevil jako Va-lentino atomového věku Bruno Ferrari a kaskadér Mike Gaucher?

a) Zvíře b) Muž z Acapulca c) Nenapravitelný

BELMONDEUMIV.

(kvíz)

156 157

3. Knihu Kultura a její doba, kterou obdivuje nakladatel Charon, napsal:

a) sám Charonb) Claude Zidic) génius a superkritik Samuel Witowski

4. Koho nezištně ochraňoval Achille Volfoni?a) Guiseppe Antonia Seruttihob) vdovy a sirotkyc) inspektory Massara a Raye

5. Minos je krycí jméno:a) blonďáka, jenž se kámošil se zdravotní sestroub) osamělého mořeplavce Victorac) muže z Reggio di Calabria, který si odkroutil

rok a půl v Kanadě 6. Kdo vysypal obsah králíčka do záchodu

a spláchnul to?a) poživačný komisař Grimaudb) závistivý turista z campingu Pylonc) strýček Michel

7. Člověk, který navštívil Nice a neprošel se po Grand Corniche, kde bylo nalezeno tělo ko-misaře Bertranda,je větší blbec než:

a) hrabě de St.-Croix, jehož děti budou mít dvě hnusný hlavy

b) Kamil, který chápe, že doba je zlá c) gorila, která miluje těstoviny Panzani

156 157

8. Kdo je dojat, když vidí včeličku brouzdat z květu na květ a tím zachovávat kontinuitu ži-vota?

a) velký svůdce, který o tom nevíb) komisař taťulda z Montrealuc) Petříček

9. Co vykopal francouzský voják Adrien v Bra-zílii u voliéry?

a) zlatou soškub) kočár Louise-Dominique Bourguignonac) zkamenělinu mlže Unio

10. Hudbu k filmu Profesionál zkomponoval:a) Enio Moriconeb) Josselin Beaumontc) Max Braun

11. Co mají společného komisař Rosen a Ge-offrey de Peyrac?

a) kulháníb) šišláníc) Roberta Hosseina

12. V kolika filmech Belmondo do roku 2001 hrál a kdy hrál poprvé?

a) 90 filmů, Les Misérables, 1956b) 62, nevím c) 85 filmů, Moliere 1956

158 159

13. Stewart francouzských aeroliní, který v soukromém životě kontaktoval mladé muže oslovením Koko, byl:

a) buznab) profesionální zabiják Roger Pilardc) muž činu, jmenující se ve skutečnosti Bruno

14. Co dokázal za války v Africe francouzský bankéř svým pindíkem?

a) zabít sám sebe elektrickým proudemb) picnout náckac) zdvihnout zlatou cihlu

15. Kolik lidí je potřeba na překlad z marino-venetštiny do francouzštiny?

a) 1 (jménem Filemon)b) 4 (Řek, Maďar, Polák, Francouz)c) 15 sourozenců Vauthierových

16. Co se Arianě v Acapulcu nepodařilo?a) sehnat chlebab) vyspat se s plukovníkem Karpoffemc) koupit si konservu se žralokem, který sežral

Rodrigueze v telefonní budce

17. Co říkal Mario paní Seruttiové?a) To teda vážně není férb) v Prentanii čeká petrolejovej šejkc) že je hezká

158 159

18. Kolik románů napsal François Merlin?a) 50 dobrýchb) 42 špatných, ale v každém je tak pět dob-

rých stránekc) 3, a to Paniku na Aljašce, Banány z Panamy

a Víkend na Zuydcoote

19. Kdo odmítl poslední film slavného Sergio Campanese?

a) charitativní spolkyb) kritikac) slovy „O peníze tady nejde“ jej odmítl Theo-

dore Mussard 20. Bajku o ústřici a melounu vypráví:a) filosof Camille příteli Victorovib) dcera alkoholičky socialistickému ministrovi c) milenka Stéphane Margella miliardáři Samu

Lionovi při velkolepé oslavě narozenin ve Vence

21. Správně přiřaď město a film, který se v něm — třeba i marginálně — odehrává:

I. Marseille — II. Nice — III. Paříž — IV. Montreal — V. Bagdád

a) U konce s dechemb) Policajt nebo rošťákc) Hold-Upd) Muž z Acapulcae) Dobrodruh

160 161

22. Vyhlášený odborník na zpracování drog, který chce tak trochu nechat řemesla, se jme-nuje:

a) Alfred Chemikb) Philippe Jordanc) Alfred Technik

23. Co si objednal mladý milionář Arthur Lempereur?

a) baramati, které vzápětí odmítlb) nájemného vrahac) hovor z Washingtonu

24. Kolikrát hrál Belmondo sám sebe? a) 10krátb) 2krátc) 5krát

ŘEŠENÍZa každou správnou odpověď si připočítej 3 body.

Vrátíme se nejprve k samotnému názvu našeho testu — v češtině znamená Nedělní souboj / se-tkání. Belmondo v tomto filmu z roku 1958 hraje mladého muže jménem Patrick. A zvolil jsem si právě toto jméno, pod kterým vás budu provádět úplným řešením Belmondovy otázky — neboť Bebel natočil mnoho filmů, ale je to vlastně stále jeden jediný film — a tedy jedna jediná otázka.

160 161

1. Správná odpověď: c)a) Do Luneville měli Michel Gaucher a Jane

Gardnerová (Zvíře, L Animal 1977) jet na svatební cestu v případě, že nebudou mít peníze na Benát-ky. V Luneville jsem byl vysazen z vlaku Paříž — Strassbourg 2. 8. 1997, protože jsem neměl lístek. Několik dní předtím zde divocí psi sežrali důchod-kyni. Na nádraží mají pitnou vodu. Samotné měs-to jsem neviděl.

b) Do rodného Coreche, které bývá v zimě kruté, se na stará kolena chystal Gaucherův impresário Hyacinte (Zvíře, L Animal 1977)

2. Správná odpověď: IIa), IIIa)Ve filmu Nenapravitelný (L Incorrigible, 1973)

hrál roztomilého rošťáka jménem Victor Vauthier.

Napsal a ilustroval: Patrik Linhart vydalo KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍv Praze-Nuslích 2013 cover & design: B. Vaněk-Úvalský E-book: Teigéz