2011

(Most je hovno, Duchcov je bžunda, ale Komotava je pořád modrá.)

Brux ist nix

Dux ist jüx

Komotau ist

immer blau!

7

PAMÁTNÝ DEN V DUXUPatrik Linhart

Elektronické vydání zakoupíte na adrese: kosmas.cz a palmknihy.czPapírové vydání zakoupíte na adrese: www.kindlezone.cz

Všechna práva vyhrazena! Žádná část této knihy nesmí být šířena, kopírována, měněna, ani veřejně provozována bez svolení autora!

copyright © 2012 Patrik Linhartdoslov & ilustrations © 2012 Bohuslav Vaněk-Úvalský© 2012 Krásné nakladatelství

ISBN 978-80-85958-16-4

7

Nachsommer

Tohle země nemá ze měale já mám z ní

sníh? — nehlínu ve tvém klínu

kly — nabodnuté na saních

Tohle země nemá ze měale já mám z ní

postkoitální orgasmy

...ale já mám z níze zdi kouří sepaprsek měsíce

hladí jinejsme hostitelé

jen k hostiněpozvaní

8 9

8 9

O nějaké pomoci

Jako kdybychom měli být progresivní, což se od nás čeká — myslím ode mě — přece nejsem ochránce přírody, já ji jenom vidím a třeba i vnímám, ale tak osobně, že o nějaké pomoci nemůže být řeči. Udělat z hald a odkališť ví-kendové středisko s prolézačkami, koupališ-těm, lajnou nedomrlých stromků a ristoran-tem U kiwíčkového pitíčka... no way! Támhle je Jáma X a tam vás všechny rekreanty a po-dobnou chamraď naházím. Jsem ochránce, ale ochránce industriální přírody, protože ona z nás udělala to, co jsme a čím ještě můžeme být — a teď už je chudák sama v prdeli. A po-moc přijde až v pět.Tak proč se ten pražák Kuna diví, že nepražák Hruška má divou erekci, když přijíždí domů a vidí hořící strusku na haldách v Ostravě?

Lahošťský cikán

Vyjedu si s děckem Teplice, já si vyjedu Tepli-ce — říkám si a míjím po pár metrech Lahošť — a rád ji míjím, neboť je skvělá až až — a vo-lá na mě někdo, ale né, je to Cikán, maník ko-lem třiceti. „Kam jedeš,“ láme hovor. „Tepli-ce.“ „Bráško, já taky, a ty taky nemáš love, co?“ Kejvám se ve férovém rytmu, naznačuje, že vše je v poho. „Jedu s kočkou pár kiláků, ušetřim

O nějaké pomoci

Lahošťský Cikán

10 11

bus, ale za to mám na pivo na Čáslavce,“ vy-světluje cikán kočárkovou svoji anabasi. V půl-ce cesty, kdesi nad něčím, co připomíná údol-ní svrab, cikán vzdyche: „Vedro, pičo a to tvoje se ti upeče, chudák, dej mu tohle!“ Jeho příkaz doprovází flaška mulťáku. „Ber, tohle je moje třetí, funguje. Po půl roce je to nutný, gadžo-vé, ste celý posraný. Nebo mu chceš dát mlíko, pičo? To by ten top i vostok šly do hoven!“ Ci-kán míří dobře, je 36°C. Ve finále zakrosíme ko-čárky na Čáslavce a propíjíme autobus.

Nový autobus

Po neshodě mezi tzv. Ústeckým krajem a do-praváky došlo k tomu, že trasu mezi Duxem a Teplicemi převzala MHD Teplice. Cesta, kte-rá dřív trvala dvacet minut, je nyní delší než třičtvrtě hodiny a patřičně prodražená skrze vesnice, přes které byla protažená. Zvolil jsem si té noci poprvé trasu Teplice—Zabrušany—Duchcov. Matlák, jenž je jejím autorem zjevně trasu obkresloval podle půllitrů, nebo miluje slalom. K dobru mu přičítám poznání dosud mně neznámých teplických částí Třešňovka a Nová Ves, pak té mrtvé země mezi teplickou novoveskou Muchomůrkou, Štěrbinou a Stra-kami, která mi připomněla visionářskou povíd-ku Oscara Ryby o mrtvém Kahudovi a mrtvé zemi mezi Hostivaří, Strašnicemi a Zahradním

Nový autobus

10 11

městem. Autobus drandil temnou krajinou, vy-kružoval precisní esíčka a stavěl na zastávkách, kde nikdo nenastoupil ani nevystoupil. Poznal jsem lán světa a přitom jsem neztratil ani vteři-nu. Není zlá ta cesta navržená opilcem.

Zámek

Toho dne, kdy se na zámku vdávala pekařka a potomek slavného Guiseppe Casanovi v jedné osobě, vyslal televisní štáb kameramana a re-portéra na nebezpečnou cestu. Potomek připo-mínající ovar se pranic nelíbil reportérovi, ani oddávajícímu, ba ani herci, který předváděl Ca-sanovu. Nechybělo mnoho a Casanovovou by

Zámek

12 13

neoddali. Nicméně hned druhý den se počet návštěvníků zámku zdvojnásobil. V nebývalém množství přišli muži, ženy i děti. Jedna opláca-ná návštěvnice nevycházela z údivu. „Bydlím sice kousek odtud, ale kdybych neviděla tu svat-bu v televisi, ani bych nevěděla, že tu máme zá-mek,“ povídala. „Ještě jsou tady ti reportéři?“ vyzvídala jiná. Prohlídka se nekonečně vlekla — není divu, místnosti, kde instalovali exposi-ci nábytku, nejsou zvlášť velké a oněch šedesát lidí na prohlídku bylo příliš. Dav hlasitě proje-voval nelibost. V televisi se o nějakém historic-kém nábytku nezmínili. Zoufalí a zpocení ná-vštěvníci se uklidnili teprve v Casanovových komnatách. Casanova je velmi zajímal, ačkoli nevěděli, kdo to byl, kdy žil a proč bydlel v Du-chcově. Někteří se domnívali, že to byl jihočes-ký pekař, kterého šlechta uvěznila v Duchcově. Průvodkyně jim nabídla, aby se zeptali samot-ného Casanovi a otevřela dveře do tajného kabi-netu s malinkým stolkem, u něhož seděla vos-ková figurína s obličejem osvětleným infernál-ní září lampičky. Tento výjev učinil na mladou návštěvnici dojem tak mocný, že sebou švihla o podlahu. Pozůstalých 59 typů strnulo v závět-ří. Průvodkyně podlehla kouzlu události a roze-smála se. Když se dost nasmála, zjistila, že ná-vštěvníci odešli. Zhasla lampičku a zavřela taj-né dveře. Chachacha!

12 13

Engelein v Poustevně

Nečekaného završení vernisáže svých frotáží se dočkal básník Radek Fridrich v Dolní Poustev-ně. Ponechejme stranou otázku, proč se Frid-rich rozhodl uspořádat výstavu v Dolní Poustev-ně, když v Praze se nabízí tolik zajímavých pro-storů s pronájmem v akčních cenách. V každém případě v šest večer se z pěti míst spustily obří ohňostroje a dolnopoustevničtí Vietnamci zača-li vítat lunární rok zajíce. Jsou okamžiky, kdy se naše české a vietnamské — vzájemně indiferent-ní existence — nečekaně protnou.

Duchové Ústí

Půl kilometru před stanicí vlak zastavil a stál pět, deset, možná dvacet minut. Proti mně se-děl človín v letním obleku gentlemana, kte-rý navštívil Orient ve třicátých letech. S po-hledem upřeným mimo jakékoli duševní sou-řadnice začal hlásit: „Řidič je ksindl, kopy-to! Hlavně, že vybírá lístky. Nejede! Kopyto. Mít ho tu, sešvihám ho! Tenhle den, pokaž-dý! Řidič svině, kopyto! Tenhle den, pokaž-dý!“ I přes hrozby to byl jeden z těch řado-vých neurotických ubožáků, kterých má každé hejtmanské město okresního formátu na tisíc. V mravně desorientované nádražní hale se tís-nili lidé. Informační panely informovaly dav,

Engelein v Poustevně

Duchové Ústí

14 15

že neinformují. Natřásajícím se hrůznem ces-tujících si razil cestu prodavač limonád. Zasta-vil mezi mnou a automatem na limonády. „Do-volíš?“ zeptal se. „Já tam dám deset fant, rozu-míš?“ Plivl jsem na zem a prodavač začal počí-tat: „Jedna fanta, druhá fanta, dvě a jedna jsou tři fanty, tři a jedna čtyři fanty...“ Pak se zarazil a — „Dost!“ zařval. „Teď čaj, zelenej, jeden ze-lenej, druhej zelenej, mirinda, dost!“ Zakroutil se a odkvačil k base kokakol. „Kola, kola, kola! Třikrát kola!“ Rozhodil rukama a s výkřiky „Prázdný basy, prázdný basy!“ se ztratil. Četl jsem kdysi o případu dvou žen, které někdy před padesáti lety potkaly ve Versailles korsu-jící kavalíry s lehkými kordy a dámy v napud-rovaných parukách — tohle bylo totéž, jen po-zorované v zrcadle z gagátů.

Neklidné oprámy

Oprámy mezi Teplicemi a Duchcovem nejsou už ani děsivé, ani mrtvé, ani romantické. Někte-ré jsou opuštěné v haldách, jiné jsou plné bahna a ryb a jiné jsou plné lidí. Přece jsou však místa jako Rusputl, kde se lze koupat i zkoupat. Sedí-me na břehu a mně je příjemně mdlo, kýchám a každý říká: Na zdraví! Měsíc a slunce jsou na nebi a k pláži přichází maník s černým miká-dem a pěti synovci. A tu se odehrál jeden z nej-lepších rozhovorů letošní saissony:

Neklidné oprámy

14 15

„Děti voda teplá, ale v klidu to dáme,“ varuje a určuje směr plování strýc. Synovci ve věku od pěti do patnácti padají do vody jako bram-bory.„Strejdo, strejdo, strejdo, hoď mi klacek!“ řve nejstarší. Poskakuje asi deset metrů od břehu.Typ s mikádem chodí po pláži s ukazováčkem na puse: „Kluci, hlavně v klidu!“„Strejdo, hoď mi klacek!“ opakuje mladší a strejda hází a hází a hází klacky klukům do vody.„Kluci, v klidu,“ opakuje strejda. Nejmladší mlátí klackem do vody.„Svině, svině, chci vidět jak cákáš!“„Kluci, ztišíme se!“„Hoď mi ho, hoď mi ho, hoď mi ho!“Strejda hází klacek daleko do vody.„Hoď mi ho dál, ještě dál, strejdo, hoď mi ho!“„Strejdo, házej, házej!“„Hoď ho, hoď ho! Hoď ho dál — dál — dál!“Do vody dopadají klacky a hoši postupně zapa-dají do bahna na dně oprámu.

Let do Egypta

Kromě toho, že si na kost spálila prdelku a tak-měř se udusila při potápění, si odnesla jediný výrazný zážitek — brutus se zpila koktejlem tak, že dostala nemoc pouštních blech. Prý si tam

Let do Egypta

16 17

dala moc vodky. Navrhl jsem, aby si tam vod-ky, až příště bude třeba na Mallorce, dávala míň. Potřásla černým mikádem. „Vidíš to mě nena-padlo.“ „A jakej byl let?“ zeptal jsem se. „Led sem si tam nedala,“ odpověděla.

dd

Pokud chcete usvědčit svého Stalkera ze stalkingu, neměli byste podle policie vypínat telefon, ale hezky si evidovat všechna volání. Družku jednoho přítele během hodiny prozvonil bývalý choť cca 20krát. Takto se prý tumloval už dva týdny. Na to konto jsme chlapíkovi začali zvedat telefon a provádět tzv. brainwashing pomocí střídavého cukrování a spílání.

Řízný stalker

16 17

Poslední hodinu jsme nebožákovi sami začali volat a posílat mu z brány sms zdarma noncha-lantní zprávy — tzv. restalking. Poslední sms od zavrženého manžela byla adresována nové-mu příteli. V mistrném antiklimaxu ho postup-ně nazval: Debile, hovado, okurko ošklivá! Pak se — možná navždy — odmlčel.

(Krátký příběh německých turistů tábořících u odkaliště)Noc: „Marie, kde jsou ty Matrace?“ — „V Autě jsou.“ — „Nejsou.“ — „Hledáš v autě Uhlo-vých. Naše auto je tam!“ — „Děti, necáchejte se v té vodě. Ta česká mýdla stojí za nic, ne.“ — „Děti necáchejte se v té vodě. Ta česká Mýdla jsou dobrá, ne.“ — „Za pár márů.“ — „Inge, já jsem to už řekla.“ — „Ten Měsíc svítí krásně, vi-díš ty Jindro?“ — „Ty Češi maj ale pěkný skály.“ — „Šmudlové jsou to.“ — „Tamto skalisko vypa-dá jak v Arizoně.“ — „Za pár márů.“ — „Voda je super, Inge, Marie, pojďte koupat. Ale nahý!“ — „Asi tu je ňáký bahno, vypadám jako šmudla.“ — „Hovno.“ — „Tak pojď už, šmudlo.“

jjj

Na malém parkovišti místního fotbalového klu-bu zastavila dvě auta. Ani pero Bozovo by nedo-

Šmudla

Teplý den v Zabrušanech

18 19

kázalo popsat tu pestrou plejádu, která se zde sešla. Z aut vyskákala blondýna na šteklích v la-texové bílé minisukni, uhrančivá černovláska ve sportovním a jejich manželé. Pak z nitra vozů vylákali i děti. „Čusárna,“ pozdravili se muži.„Nechte si ty kraviny!“ okřikla je blondýna.Obě ženy si vzájemně ohodnotily dcery. „No jo, Magdi, každá holka se snaží vypadat ji-nak. Škoda, že čtou stejný časopisy.“„Neuděláš nic,“ pokýval hlavou jeden ze synů.„Co ty vo tom budeš kecat, ty spratku,“ rozčíli-la se černovláska, ale jak sebou škubla, natrhla si úbor o zadní dveře a ve snaze celou situaci zachránit, upadla a rozsekla si hlavu. Manžel odběhl do hospody pro studený ruč-ník, ale přinesl jen namočené zelené papírové utěrky. Po chvíli se černovláska zvedla a sedla do auta. Rodina odjela.Magdin manžel zuřivě listoval v tabletu, ale Magda ho okřikla.„Už jsou pryč. Asi si myslej, že jim ve špitále po-můžou rychlejc, než ty s touhle kravinou.“„Dyť sama do toho čumíš furt, že sem ti ho mu-sel koupit taky!“ rozčílil se.„Jo ale já tam hledám důležitý věci, a ne takový kraviny! A jedem!“„Tak to bylo teplý,“ okomentoval výjev jeden z pivařů na terase.

18 19

Cizí táta

„Víš, holka,“ řekl jsem svojí holce, „chtěl bych se opít s tvým tátou. Dojednej termín a místo. Víš, holka, nikdy sem neměl vlastního tátu.“ Setkání proběhlo v naprostém pořádku. Ubru-sy plný popela a tak podobně. Když jsem od-cházel, řekl mi: „Promiň, kámo, dlužim ti kilo a lístek na vlak.“ Když jsem přišel domů, mu-sel jsem se pochválit, jakej jsem číman a jak si s jejím tátou perfektně rozumím, i když jsem, jak říkají, rozporuplná osobnost. „Dej mi hol-ka potáhnout,“ povídám doma, „bylo to, jo!“ A udělal jsem to „jo“ pravačkou. Bylo mi to hovno platný, prej sem vožrala a navíc lhář.

Robot

Kolegyni se místo Charlotty narodila Dominika. Kolegovi se rozbil robot značky Moulinex. Doma se pořádně pohádali. „Robota spravíš!“ křičela kolegyně. „To zrovna, až dostanu svojí Charlot-tu!“ křičel kolega. Potom šel do krámu a ptal se co a jak. „Tohohle kokota,“ žertoval prodavač, „opravíte jedině v Praze.“ Přece nepojedu s ro-botem do Prahy, uvažoval kolega a šel za manžel-kou. Robota odnesli místnímu všeumělcovi, kte-rý se bál o pověst a tajně ho svezl z hor do Oseku. Z Oseku ho zkušení opraváři odvezli do Duchco-va, z Duchcova ho Ukrajinci odtáhli Teplic. Tam

Cizí táta

Robot

20 21

si robot užil svý a když se vrátil, zůstal s kolegy-ní. Všechno bylo, jak má být a kolega zůstal sám. Koneckonců, co s takovým robotem?

„Nemyslel sis, že mě ještě uvidíš? Vidíš, já se vrátila. Sem přece tvoje žena,“ řekla Jana. Was-serman nebyl mocen slova. „Kdyby ses necho-vala jako kurva, mohlo bejt všechno v pohodě, ale ty chceš úplně...“ zašeptal. Právě si pozval třítisícovou děvku na večerníček a rozcvičku. Teď kvůli ní přijde o rozcvičku... Ivana Ber-ková, luxusní šlapka ze Sindibádu, vykoukla z pokoje. Ebenové tělo se lesklo potem, z čela stékaly čůrky. „Máš novou matraci?“ zeptala se ta děvka. „Co je tohle za vopici?“ pokračovala ta kurva. Wasserman ani nevěděl, která to byla. Než se vzpamatoval, byla Ivana pryč. Koneč-ně se ozval. „Tak tohle mi ty krávo zaplatíš, dal sem tý šlapce patnácet hadrů a kuli tobě vode-šla!“ Wasserman vytrhl Janě kabelku. „Ne, ne, NE!“ křičela Jana a kopla Wassermana do bra-dy. Wasserman tak přišel o hodně.

Jana volá z linkáče

„Napsala úkoly?“ řekla do mobilu. — „Píše je? Dobře,“ řekla do mobilu. — „Ne, teď jede-me autobusem. Měla jsem odpolední,“ řekla

Wassermanové

Jana volá z linkáče

20 21

do mobilu. — „Přijdu, až nakoupím,“ řekla do mobilu. — „Cože? Jaký prase?“ řekla do mo-bilu. — „Ne, nemlať ji!“ řekla do mobilu. — „Hele, vidíš jí jednou za rok, tak se k ní chovej slušně,“ řekla do mobilu. — „Jirka?“ zeptala se kamarádka. — „Můžete, držet hubu?!“ okřikla kamarádky Jana. „Neslyšim vlastní slovo!“

Etnokrámek na Duchcovský 69

Petra je zvláštní holka. Nemá ráda tu nejpo-slednější módu. Spíš jí fascinuje retro. Někdy vezme tašku a oběhne sekáče. Jednou v Nus-lích, pak třeba v Holešovicích. Má málo času, protože člověk se přece neživí tím, že chodí na-

Etnokrámek na Duchovský 69

22 23

kupovat. Proto musí očima šmejdit po regálech a stane se, že jí něco uteče. Naštěstí mají všude podobné trhlé věci. Ještě nikdy jí neutekl žádný unikát. Sama by si tím nebyla jistá, ale potvrdi-li to všichni. Nikdy jí nic strašného nepotkalo. Žádný úchylný, zaprášený úchyl, který by na ní vyskočil ze staré komody nebo se schovával v kalhotách po prababičce. Kupovala hodně ob-lečky ze třicátých let. Doma je upravovala do retro outfitu. Jednou zašla náhodou do etnokrá-mu a tam jsem stál já. Nepustil jsem ji ven, do-kud nebyla až po kalhotky a podprsenku ohoze-ná v etnu. Máme už dvě děti a moje žena se teď jmenuje Michala.

Zcela bez šance

Reklamní slogan Poskytneme půjčku devíti z deseti jej vřadil do fronty uchazečů o blahobyt. I když si nedodával příliš velké naděje, čekání bylo vzrušu-jící. Netušil, že to deváté srdce tluče před ním. „Já vím, že neumíte psát, pani Giňová, už jsem to všechno vyplnila za vás. Jen se tady dole podepiš-te. — Co? Tak tam udělejte tři křížky. Tady. Dole.“ Giňová maluje jeden, dva, tři, čtyři, pět křížků.„Už sou tri?“ „No, vidíte, pani Giňová, banka vám to schválila, a ani to nebolelo.“Ani jeho to nebolelo.

Zcela bez šance

22 23

Milujeme svoje děti a naopak

(Momentka z rodinného života v Duchcově) „Ahoj Pepo, kde je Šárka?“ — „No, nevim, ně-kam šla.“ — „Já byla domluvená, že se u vás Honza vykoupe.“ — „Já chci do bazénu.“ — „Drž, hubu. — A kdy příde?“ — „Já chci do ba-zénu!“ — „Já ti napustim vanu.“ — „Já chci do bazénu!!“ — „Drž hubu, kreténe, copak já můžu za to, že nemáme bazén!? — Tak kde je ta Šárka do prdele?“ — „Já fakt nevim, asi šla do hajzlu.“ — „Já chci do bazénu!!!“ — „Smrade zkurvenej, drž si toho ptáka na uzdě, nebo ti vyrvu jazyk!“ — „No, já nevim, hele, když ti to slíbila, tak poď-te do bazénu, von stejně neni napuštěnej.“Skoro jsem měl chuť křičet „Sever do toho! Se-ver do toho!“ Představuju si velkýho Honzu. To bude takovej zmrd, že i máma z něj bude mít vítr, kterej zasela.

Brloh je tvá jáma

Psss! Za oknem rozmarýn a támhle rezeda, soj-ka dává znamení, ze střechy padají tašky, občas se sype omítka. Naše Sandonoriko říká: Sami nevíme, jak dlouho tu ještě budeme. Ale já jsem klidný – klidný jako blázen, jako šílenec, jak pošuk, jako šús – i když se drak na nebi stává oblakem. Současně, někde v dálce se stává stroj člověkem, pokladna účetním, policajt nočním

Brloh je tvá jáma

Milujeme svoje děti a naopak

24 25

hlídačem a opuštěná dálnice se zakusuje do hor. A tohle nám teda sakra vadí!Psss! Poklid je neklidem, trenky jsou hřmot nedočkavých těl. Ve tmě svítí hlavičky tulipá-nů. Pijeme víno s kolou. Je červencová noc. Jsem tvůj Baader, ty moje Meinhofová.

Velikonoční zázračno

People are strange, if you are stranger, zpívá Jim Morrison — poprvé jsem se o tom přesvědčil ve Vídni a od té doby mnohokrát. Běžel jsem o Ve-likonočním pondělí z hospody s půllitrem v ruce na nádraží. Vlak jsem stihl, sedím, zhluboka dý-chám a všimnu si — chlapík v montérkách napro-ti — upřeně a udiveně mě pozoruje. „Já si jen ři-kal, pustí, nepustí, jak si dobíhal ten vlak s pivem,“ řekl vycítiv můj podiv. „Tak si zavdejte,“ podal jsem mu půllitr s G12. „Běžels rychle,“ pochválil mě a otevřel příruční chladničku na jídlo. „Marti-ni,“ řekl a podal mi lahev.

Velikonoční zázračno

24 25

26 27

Klášter na Severu Autobiografické psychodrama z cisterciáckého kláš-tera, které Národní neuvedlo

Hlavní postavy:

SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK PATRIK, 25 letBEZDOMOVEC MYSTIK OLIN, 50 letBEZDOMOVEC KUBÁNEC JOSÉ, 40 letBEZDOMOVEC LÁĎA, vozíčkář, 40 letNOVIC HONZA, 30 let Vedlejší postavy:

DEUX EX MACHINA

OPAT BERNHARD

CUKROVÁ VATA, opatova překladatelkaPOLICAJTI — dva kusyOBLÁTKY — matka a dceraADEPT ŠTĚKAVEC

ADEPT S TRANSPARENTY

DOKTOR EBOLÍTO

ŽENSKÉ NA MŠI

OMLADINA

Klášter na Severu

26 27

1. JEDNÁNÍ

1. výstup: Procesí do Radčic DEUX EX MACHINA: Radost z uřícení, nekonečné

chození křížem skrz krážem naskrz od refek-táře ke konvekťáku. Hlídání bezdomovců při práci na klášterních pozemcích. Dlouhé čí-hání na patnáctou hodinu, při kterém se po krabičce cigaret jen zakouří. Lenost taková, že jsem líný mluvit i sám k sobě. Jednou či dvakrát za týden na mši. Jednou za měsíc na pouť do Mariana Račiči. Kázání nerozumím, aspoň většinou — je v němčině. Němec hu-láká a český překladatel sotva piští. Mše trvá hodiny, někdy i déle. V poslední fázi si lidé podávají ruce — ruce vlhké a stisky jsou tak slabé a lhostejné, že mám pocit jako bych se do jejich masa bořil. Osazenstvo — stará Bou-dová, Češka s uměleckým jménem Ema Bau-da, která slyšíc němčinu vystartuje a postaví se do pozoru jako na buzerplatze, důchodci, svíčkové báby, Němci i bezdomovci.

Před klášterem stojí skupina lidí. Jeden z nich drží v ruce dvoumetrový kříž s Kristem. PATRIK: Tak se nehádejte, kurva. Kdo ponese

kříž? Opat to platí. JOSÉ: Sereme na opat.

28 29

PATRIK: José, ty drž tlamu. Ty máš bejt první ve frontě na krucifixe. Kdo to asi zapomněl v lomský hospodě panenku Marii s celym fut-rálem?

HONZA: No, tak volové bratříčci. Já ho ponesu. Se z toho nezdělám.

PATRIK: Díky, Honzo! Nebude snad lepší zabalit to do igelitu? Kdyby třeba sprchlo, ne?

José balí ochotně kříž.

JOSÉ: Proč nevezeme autem?PATRIK: Opat s Lotharem povezou důchodce. Pro

Ježíše a bezdíky jako ste vy, tam neni místo.HONZA: Ale bratříčku.PATRIK: No tak sorry, houmlesáky.OLIN: Ty nejsi sociální pracovník, ale sociální

underground. Dyť, ty nás vedeš mezi sociální plebs, ty vole.

LÁĎA: Hele, Baudová de dělat socku ke germá-num. Píča z ryby.

PATRIK: Ser na bábu. Hlavně, chlapi, deme!LÁĎA: No, jo — a kdybychom náhodou dlouho

nešli, tak ať si vopat pro toho Ježíše příde do hospody.

PATRIK: Neměli bychom zpívat? Znám pár dob-rejch písní.

OLIN: Kdož sú Boží bojovníci. To si necháme do foroty. Si nemyslete, von nás ten vír tý naší víry vezme a budeme tam natotata.

28 29

Procesí je na cestě. Právě prochází haldami mezi Duchcovem a Radčicemi. V Libkovicích míjí ruiny kostela. Z vesnice nezbylo nic. Jen dřevěný kříž na místě, kde stála hospoda. Procesí si zpívá nejapné písničky a blíží se k němu policejní auto. Protože není terénní, mají fízlové co dělat.

ORGÁN HODNÝ: My vás nechcem zdržovat, vy nás určitě taky ne, takže — kde ste vzali ten kříž?

ORGÁN ZLÝ: Viděli vás, jak to nesete z kostela.JOSÉ: My sme poutníci.HONZA: Jdeme na mši do Radčic, bratříčci.ORGÁN ZLÝ: To určitě! S takovym křížem, jo? ORGÁN HODNÝ: Raději pudeme na stanici, tam to

v klidu probereme.HONZA: Beránku Boží, který snímáš hříchy svě-

ta, oroduj za nás! Agnus Dei...ORGÁN ZLÝ: Tak vo to se ti postaráme, flanďáku!ORGÁN HODNÝ: Podívej, Honzo, můžu ti tak řikat,

my se známe, že...ORGÁN ZLÝ: No, my se taky známe, mě nebude

žádnej feťák vykládat, že seká latinu. PATRIK: Nebav se s nima, Honzo. To nemá koule.ORGÁN ZLÝ: A tebe známe taky!LÁĎA: Piču z ryby znáte! Nech mě projít fotr,

nebo ti tim křížem rozmašíruju lebku!OLIN: A to ne, my sme nařčený z krádeže. Já si

fouknu.ORGÁN HODNÝ: Tak vás vezmeme do Radčic,

a když vás opat pozná, pak...

30

ORGÁN ZLÝ: Ale tohle si pro jistotu necháme.OLIN: Tak máme po žížalkách. 2. výstup: Mše v Radčicích OLIN: Otče opate, ten kříž zabavila policie.HONZA: Šetři proslovy, až je bude opat chtít.JOSÉ: Řekni opatovi, že sereme na opat. PATRIK: Čéče, takovej voják, v Angole si kosil

Portugalce a podělal by ses...JOSÉ: Neřikej, tohle ne. Já je nevolal.OLIN: Tady maj mešní víno. Rozlejem si.HONZA: Neblbni bratříčku, opat to pozná.OLIN: Jo, opat pozná všechno, hovno, dolejeme

to vodou. Aspoň se Cukrová vata nezlíská. Dycky vyžahne celej kalich.

PATRIK: Kam zmizel Láďa?OLIN: Šel se vybrečet do hospody.JOSÉ: Jo, invalidi nemaj nervy.OLIN: Co invalidi?! Lidi!PATRIK: Mešní víno, to nám vynahradí ty nervy.

Běž natočit vodu a nikdo na nic nepříde.HONZA: Tyhle triky opat pozná. Ty vole, dyť to

vypadá, jak nějaká růžová slivka.PATRIK: Vino roso, oblíbený nápoj trapistů.OLIN: Tak si toho nevšimne, nó. Zhasni ty svíčky. PATRIK: Ty si mystik. V Radčicích je mše v plném proudu. Zbytky procesí sedí v Rajské zahradě. Láďa se vrací z hospody.

30

OLIN: Opat chce, abys mu složil berlu. JOSÉ: Proč zrovna já? Já se na to vyseru. Dej to

Láďovi.LÁĎA: Viš co vo nás řikaj chlapi v hospodě? Vo

klášternících, jo? Že sme Alibaba a čtyřicet loupežníků.

OLIN: A ty se jim divíš? Podívej se, co si dokázal za půl hodiny.

Láďa skládá berlu, ale moc mu to nejde. Honza ji nese opatovi. Opat se rozkřičí a honí Honzu kolem oltáře. Ve finále o něj berlu přerazí. Slabší polovina věřících se zvedne a odejde. Opat se uklidní, ale všechno začne znovu, když zjistí, že mešní víno je bílé. HONZA: Bratříčci, to je zlé znamení. Když Ježíš

proměnil vodu ve víno, bylo všechno v po-řádku, ale to, co sme udělali my...

OLIN: No, to je tečka za křesťanstvím.

Povídkový výbor z autorova cyklu Měsíční povídky (1994—2012)

Vydalo KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍv Praze-Nuslích 2012

Ilustrace (s využitím fotografií severo-české krajiny Patrika Linharta) & cover & design: Bohuslav Vaněk-ÚvalskýE-book: Teigéz Premiéra!